IV.ÚS 2980/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2980/24 ze dne 26. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace BDTC7 Trávníčkova 1772-1776, bytové družstvo, sídlem Trávníčkova 1773/23, Praha 5 - Stodůlky, zastoupeného Mgr. Janou Průchovou, advokátkou, sídlem Drtinova 467/2a, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2024 č. j. 30 Cdo 1647/2024-277, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2024 č. j. 62 Co 368/2023-247 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. září 2023 č. j. 14 C 167/2022-226, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávním úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 191/2010. Jeho předmětem byla žaloba bývalého člena družstva na určení neplatnosti usnesení členské schůze stěžovatelky, na které bylo rozhodnuto o ukončení jeho členství v bytovém družstvu. Škoda stěžovatelce vznikla tím, že nemohla po bývalém členovi (který se svou žalobou neuspěl) požadovat obvyklé nájemné, ale výrazně nižší "družstevní nájemné". Napadeným rozsudkem obvodní soud žalobu zamítl. Mezi dlouhotrvajícím řízením a tvrzenou škodou neshledal příčinnou souvislost. Pokud by se stěžovatelka chovala jako řádný hospodář, navýšila by nájemné na tržní hodnotu již po vyloučení bývalého člena družstva a v případě neplnění jeho povinnosti platit nájemné jej mohla uplatnit a vymáhat. 3. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. S obvodním soudem nesouhlasil v hodnocení, co bylo hlavní příčinnou vzniku škody. Tou byla skutečnost, že se stěžovatelka neubrala též cestou výpovědi z nájmu družstevního bytu pro hrubé porušování povinnosti nájemce podle § 711 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, příp. podle § 2291 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka neměla čekat na rozhodnutí v řízení o platnosti vyloučení bývalého člena družstva. Přestože zánik členství je imanentně spjat se zánikem nájmu, stěžovatelka měla a mohla přikročit k vyklizení družstevního bytu obývaného neplatičem i jinými prostředky, což neučinila. Není současně zřejmé, proč stěžovatelka rezignovala na získání pravomocných titulů stran dlužného nájemného či bezdůvodného obohacení po celou dobu bezplatného užívání družstevního bytu. Kromě toho, nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který mu je povinen plnit. Stát má postavení posledního dlužníka. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. V něm stěžovatelka předestřela otázku, zda se mohla domoci vystěhování bývalého člena družstva z jím užívaného bytu prostřednictvím výpovědi z nájmu za situace, kdy předtím rozhodla o vyloučení bývalého člena družstva a řízení o platnost vyloučení stále probíhalo. Na této otázce však napadený rozsudek městského soudu výlučně nespočíval. Stěžovatelka nijak nezpochybnila správnost dalších závěrů městského soudu. Napadené rozhodnutí bylo odůvodněno i tím, že stěžovatelka rezignovala na získání pravomocných titulů stran dlužného nájemného či bezdůvodného obohacení po celou dobu bezplatného užívání předmětného bytu, a že odpovědnost státu nastává až v případě, nemůže-li se poškozený úspěšně domoci uspokojení své pohledávky vůči svému dlužníkovi. Za těchto okolností bylo dovolání nepřípustné, neboť ani odlišné řešení stěžovatelkou předestřené otázky by se v jejích poměrech nemohlo pozitivně projevit. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůraznila, že řízení vedené pod sp. zn. 73 Cm 191/2010 trvalo 8 let a 6 měsíců a skončilo tím, že bývalý člen družstva podal žalobu opožděně. Bývalý člen družstva přitom po celé řízení neplatil ani "družstevní nájemné" a související platby. Nárok stěžovatelky vůči vedlejší účastnici přitom není stejným nárokem, jaký má stěžovatelka vůči původnímu členu družstva. Ten nebyl po celou dobu solventní a na svůj dluh dosud ničeho neuhradil. Městský soud nesprávně označil hlavní příčinu vzniku škody. Stěžovatelka navíc nerezignovala na získání dlužného nájemného, své pohledávky vymáhala, případně je započítala na vzájemné pohledávky. Přesto je aktuálně dlužná částka nadále vysoká. Městský soud nesprávně vyřešil otázku kolize ukončení členství člena družstva a s tím spojeného práva nájmu družstevního bytu na straně jedné a výpovědi z nájmu na straně druhé. Pro možnost následné výpovědi z nájmu bylo klíčové, zda došlo k ukončení členství v bytovém družstvu. Pokud právo nájmu družstevního bytu zaniklo dříve, pak následná výpověď z nájmu bytu nemohla být platná. 6. Stěžovatelka zároveň nesouhlasí ani s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Městský soud její nárok zamítl výhradně pro nedostatek příčinné souvislosti z důvodu možnosti stěžovatelky dát původnímu členu družstva výpověď z nájmu v průběhu řízení o platnosti jeho vyloučení. Městský soud ji proto označil za původní, hlavní a zásadní příčinu. Pokud jde o závěr městského soudu, podle nějž je stát posledním dlužníkem, nevyvstala ohledně něj pro účely dovolání žádná relevantní právní otázka. Dlužníkem stěžovatelky totiž není původní člen družstva, ale (neexistující) tržní nájemník, kterému stěžovatelka nemohla kvůli nepřiměřeně dlouhému řízení byt pronajmout. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 8. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem má procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, přihlíží Ústavní soud k tomu, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, protože nenapadla všechny důvody, na kterých napadené rozhodnutí městského soudu spočívalo. Otázkou stěžovatelky se proto vůbec nemohl zabývat. Její odlišné řešení by totiž nijak nemohlo ovlivnit výsledek dovolacího řízení. Nejvyšší soud tak žádný prostor pro uvážení neměl. Stěžovatelka tak efektivně nevyčerpala procesní prostředek k ochraně svého práva. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. 10. V právě posuzované věci jde o náhradu majetkové újmy, která měla stěžovatelce vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřeně dlouhém soudním řízení. Než Ústavní soud zkoumal relevanci ostatních důvodů, na kterých stěžovatelka svou stížnost staví, zabýval se naplněním požadavků na subsidiaritu ústavní stížnosti. Podmínka vyčerpání všech opravných prostředků před jejím podáním není v