IV.ÚS 2981/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2981/15 ze dne 23. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) Michala Bendy, 2) Milana Schimmerleho a 3) Ludvíka Vlčka, zastoupených Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 7. 2013 c. j. 26 C 49/2012-214, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013 c. j. 18 Co 415/2013-239 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015 c. j. 30 Cdo 966/2014-255, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Řízení před obecnými soudy Proti stěžovatelům bylo v roce 2008 zahájeno trestní stíhání jako obviněných ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“) spáchaného formou účastenství a byli vzati do vazby. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 2 T 6/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 2 To 6/2011 byli stěžovatelé pravomocně zproštěni obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že shora uvedený skutek spáchali. Stěžovatelé byli ve vazbě od 8. 10. 2008 do 23. 6. 2010. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatelé domáhali žalobou proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody (ušlého zisku, resp. ušlé mzdy) za dobu, kterou nezákonně strávili ve vazbě. Soud prvého stupně však jejich nároky zamítl, neboť stěžovatelé neprokázali, že by jim v souvislosti s trestním stíháním vznikla škoda v podobě ušlého zisku, resp. ušlé mzdy, kterého by dosáhli při běžném vývoji situace, která zde byla v době vzetí do vazby. Soud prvého stupně sice uznal, že existuje odpovědnostní titul, a to nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a o vazbě, zároveň však dovodil, že u stěžovatele 1) škoda v podobě ušlého zisku za mzdu ze služebního poměru u Ministerstva obrany není v příčinné souvislosti se vzetím do vazby, neboť stěžovatel v době vzetí do vazby do zaměstnání nechodil z důvodu ukončení služebního poměru pro zdravotní nezpůsobilost. Pokud se později ukázalo, že ukončení služebního poměru bylo neplatné, musí se stěžovatel nejprve domáhat náhrady škody z neplatně rozvázaného služebního poměru a teprve poté by případně mohla přicházet v úvahu náhrada škody z titulu nezákonného stíhání, resp. vzetí do vazby. Co se týče příjmu stěžovatele 1) v podobě odměny jednatele s.r.o., které byl stěžovatel jediným společníkem, zde se podle soudu stěžovateli nepodařilo prokázat, že by mu byla skutečně s ohledem na obvyklý běh událostí odměna vyplácena. Ohledně stěžovatelů 2) a 3) soud taktéž nepovažoval za prokázané, že stěžovatelům vznikla škoda, neboť neuvěřil jejich skutkové verzi spočívající v plánovaném nástupu do zaměstnání. Odvolací soud odvolání v plném rozsahu potvrdil, přičemž se plně ztotožnil s argumentací soudu prvého stupně, kterou ještě dále podrobněji rozvedl. Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť právní otázka formulovaná stěžovateli „zda je možné vytvářet fikci neoprávněnosti nároku s tvrzením, že ušlá mzda není prokázána v tvrzené výši a tudíž nepostupovat podle platných právních norem, které jsou součástí právního řádu“ není relevantní pro jejich případ a její zodpovězení nijak nemůže situaci dovolatelů změnit. Dovolací soud též zdůvodnil, proč judikatura zmíněná stěžovateli v dovolání na jejich případ nedopadá. Stěžovatelé navíc navzdory poučení odvolacím soudem formulovali přípustnost dovolání na základě staré právní úpravy dovolacích důvodů. II. Argumentace stěžovatelů Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jelikož „došlo k nesouladu mezi skutkovými zjištěními a prvními závěry učiněnými před obecnými soudy a soudem dovolacím na straně jedné a základními zásadami obsaženými v Ústavě a Listině, kterými se řídí celý právní řád“. Stěžovatelé rekapitulují skutkový stav i svá tvrzení před obecnými soudy, přičemž zásah do svých ústavně zaručených práv spatřují v nesprávném hodnocení důkazů, resp. v nesprávných právních závěrech soudů. Stěžovatel 1) tvrdí, že byl po celou dobu trvání vazby ve služebním poměru jako voják z povolání, tudíž má nárok na náhradu ušlé mzdy i příspěvku na bydlení jako náhrady škody za nezákonné stíhání, resp. vzetí do vazby. Stejně tak tvrdí i o nároku na odměnu jednatele s.r.o. Stěžovatelé 2) a 3) tvrdí existenci nároku na náhradu ušlé mzdy a považují za závěr soudů, že do zaměstnání ve skutečnosti nechtěli nastoupit, za mylný, ryze spekulativní a v rozporu s provedeným dokazováním. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel 1) opakuje, že soudy v napadených rozhodnutích dostatečně nezohlednily skutečnost, že jeho služební poměr v době vzetí do vazby trval a že soudy jeho nárok tudíž neposoudily správně. Stěžovatel 1) dále doplňuje, že dne 7. 3. 2014, a to po vydání rozhodnutí náčelníka generálního štábu Armády ČR ze dne 28. 2. 2014, kterým bylo postaveno na jisto, že služební poměr stěžovatele ke dni vzetí do vazby trval, podal opětovně žalobu na náhradu ušlé mzdy k soudu prvého stupně. Žaloba však byla soudem prvého stupně odmítnuta pro překážku věci rozhodnuté. Odvolací řízení není dosud skončeno. III. Hodnocení Ústavního soudu Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé namítají porušení čl. 36 odst. 1 a 36 odst. 3 Listiny. Pokud jde o právo na spravedlivý proces, resp. právo na přístup k soudu zakotvený v čl. 36 odst. 1, není ze strany stěžovatelů žádné pochybení v rovině procesního práva namítáno. Polemizují pouze ze závěry soudů v rovině hodnocení důkazů. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem garantované čl. 36 odst. 3 Listiny nelze chápat jako nárok na úspěch ve sporu týkajícím se náhrady škody. Přiznání nároku logicky a nutně předpokládá jeho prokázání před soudem v rámci soudního řízení. Pokud není vznik újmy v rámci řádného postupu před obecným soudem prokázán, není možno při neúspěchu ve sporu hovořit o porušení čl. 36 odst. 3 Listiny. Ústavní soud se tedy musí zabývat tím, zda v dokazování či výkladu podústavního práva v řízení o náhradě škody nedošlo k takovým excesům, které by umožňovaly Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry obecných soudů v rovině výkladu podústavního práva či dokonce hodnocení důkazů. Zde Ústavní soud předesílá, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud pak nemůže, nejsa další opravnou instancí, přehodnocovat hodnocení důkazů, posuzovat věrohodnost té které výpovědi před soudem či korigovat závěry soudů v rovině podústavního práva. Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, a to i kdyby se s hodnocením důkazů sám neztotožňoval, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) pak Ústavní soud shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Stěžovatelé nenamítají vadu tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)], či důkazů nezákonně získaných [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237) či nález sp. zn. II. ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 2002 (N 69/26 SbNU 207), jejich námitky jsou tak podřaditelné pod třetí skupinu ústavně relevantních vad dokazování, a to případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Po zhodnocení argumentace stěžovatelů, jakož i obsahu všech napadených rozhodnutí Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že by učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy či že by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Ve vztahu ke stěžovateli 1) nelze z pohledu shora naznačených kritérií zpochybnit závěr soudů, že není dána příčinná souvislost mezi omezením osobní svobody stěžovatele vazbou a tvrzenou ztrátou na výdělku, neboť ukončení výplaty mzdy a příspěvku na bydlení byl