IV.ÚS 2984/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2984/20 ze dne 2. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Majera, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2020 č. j. 21 Cdo 2351/2020-199, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2020 č. j. 21 Co 227/2019-168 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. října 2018 č. j. 15 C 59/2018-91, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Petra Bumby, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a ze soudního spisu, který si Ústavní soud za účelem jejího posouzení vyžádal, se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě vedlejšího účastníka určeno, že zástavní právo zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 26. 11. 2009, vložené do katastru nemovitostí pod č. j. V-14/2010-211 s právními účinky vkladu ke dni 5. 1. 2010, k tíži konkrétních pozemků v katastrálním území Daleké Dušníky, je promlčené (výrok I), že se (z důvodu zpětvzetí návrhu) zastavuje řízení o určení, že zástavní právo zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 25. 6. 2009, vložené do katastru nemovitostí pod č. j. V-3751/2009-211 s právními účinky vkladu ke dni 29. 6. 2009, k tíži konkrétních pozemků v katastrálním území Daleké Dušníky, neexistuje (výrok II), a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel (jako žalovaný) je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 25 691 Kč (výrok III). Okresní soud, jde-li o výrok I, dospěl k závěru, že se vedlejší účastník dostal do prodlení s plněním své pohledávky zajištěné zástavním právem počínaje 1. 4. 2011, že tímto dnem mohlo být realizováno i zástavní právo, k promlčení této pohledávky došlo ke dni 1. 4. 2014 (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), v rozhodné době a ani poté nebylo zástavní právo realizováno, a uplatnil-li vedlejší účastník námitku promlčení, učinil tak důvodně. Současně odmítl stěžovatelovu obranu, že vedlejší účastník uzavřením dohody o narovnání ve formě notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. Ivanem Houdkem dne 25. 6. 2009 pod sp. zn. N 273/2009, NZ 235/2009 fakticky uznal svůj dluh co do důvodu i výše, že z tohoto důvodu začala běžet desetiletá promlčecí doba (§ 110 občanského zákoníku) a že tak k promlčení pohledávky nedošlo. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 12 879 Kč. Krajský soud se ve svém rozhodnutí podrobně vyjádřil k institutu uznání dluhu podle § 558 občanského zákoníku, a to z hlediska jeho obsahových náležitostí, jakož i k institutu narovnání podle § 585 občanského zákoníku mimo jiné s tím, že jde o samostatný důvod vzniku závazku a promlčecí doba nového práva začíná běžet ode dne, kdy podle dohody mohlo být právo vykonáno poprvé, a že v daném případě šlo o tříletou dobu podle § 101 občanského zákoníku. Následně se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že promlčecí doba uplynula dne 1. 4. 2014. K tvrzení stěžovatele, že dohoda o narovnání obsahovala písemné uznání dluhu do důvodu i výše, krajský soud uvedl, že je vyvrací samotný obsah této dohody, když tato jednostranný projev vůle vedlejšího účastníka adresovaný stěžovateli uznat dluh co do důvodu i výše neobsahuje. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 413 Kč. Dospěl totiž k závěru, že jde-li o rozhodnutí krajského soudu ve věci samé, stěžovatel nepředložil žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a rozhodnutí krajského soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a že jde-li o rozhodnutí o nákladech řízení, je dovolání nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas s postupem a výkladem Nejvyššího soudu. Odmítá, že by vnucoval právnímu úkonu projev vůle, který v něm vysloveně chybí, a to z důvodu rozporu tohoto závěru se zjištěným skutkovým stavem. Poukazuje na to, že v průběhu odvolacího i dovolacího řízení setrval na svém názoru, že jeho zástavní právo není promlčeno, neboť notářský zápis sepsaný notářem JUDr. Ivanem Houdkem dne 25. 6. 2009 pod sp. zn. N 237/2009, NZ 235/2009 obsahuje hmotněprávní uznání dluhu, takže promlčení by nastalo uplynutím desetileté promlčecí doby (§ 110 odst. 1 občanského zákoníku). Ta počala běžet od data splatnosti poslední neuhrazené splátky (31. 12. 2012), a k promlčení práva tedy nedošlo. Jde-li o uznání práva co do důvodu, nemusí být tento důvod uveden v listině výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je tento důvod výslovně obsažen. 6. V návaznosti na to stěžovatel zmiňuje, že mu vedlejší účastník dne 26. 11. 2009 uhradil 2 mil. Kč a dne 4. 2. 2011 částku 6,5 mil. Kč, na zbylou jistinu ve výši 1,5 mil. Kč mu nic neuhradil, přičemž vedlejším účastníkem tvrzená úhrada v této výši měla být provedena dne 6. 1. 2009, tedy před sepisem uvedeného notářského zápisu. Z něho však vyplývá výše dlužné částky 10 mil. Kč, nikoliv 8,5 mil. Kč, jak vedlejší účastník tvrdil. Z jednání vedlejšího účastníka je podle stěžovatele patrno, že sepsáním notářského zápisu a následným částečným plněním byl záměr vedlejšího účastníka uznat svůj závazek. Uznání dluhu pak založilo vyvratitelnou domněnku, že dluh v době uznání trval, přičemž důkazní břemeno o jeho neexistenci spočívá na dlužníkovi, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 33 Odo 341/2001. Současně stěžovatel poukazuje na závěry, jež plynou z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003 sp. zn. 33 Odo 779/2002, s tím, že obsah notářského zápisu je více než jasný, zejména v části dohody, kde je podrobně popsán závazek mezi účastníky řízení. 7. Dále stěžovatel namítá, že soudy všech stupňů nedostatečně, v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř., odůvodnily svá rozhodnutí. Není z nich zřejmé, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k rozhodnutí, svůj názor založily na úvaze, že určitá skutečnost se nejspíše stala, není ale řádně stranou, která ji tvrdí, prokázána. S odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 1235/11 (N 126/61 SbNU 831) namítá i porušení povinnosti vypořádat se s námitkami účastníků řízení. Vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že nelze rozeznat, jaké myšlenkové konstrukce jej vedly k odmítnutí dovolání. Pouhá citace několika rozhodnutí dovolacího soudu neumožňuje učinit závěr, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou s nimi v souladu. Podle stěžovatele je nezbytné, aby dovolací soud vyložil, které znaky obou případů jsou shodné a proč lze příslušný judikát využít, a není-li srovnávaný případ zcela shodný, což v dané věci nebylo, aby objasnil jeho použitelnost. Nelze pouze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí nezákonná, nepřezkoumatelná, zatížena libovůlí, nereflektující změny v jeho ekonomické situaci, a řádně neodůvodněná. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d