IV.ÚS 2986/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2986/22 ze dne 8. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného JUDr. Janem Boltnarem Ph.D., advokátem, sídlem Růžová 972/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2022 č. j. 4 Tdo 618/2022-749, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2021 sp. zn. 10 To 78/2021 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. května 2021 č. j. 53 T 16/2018-513, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným 1) ze spáchání trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 a 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), 3 písm. b) téhož zákona, a 2) zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) téhož zákona. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, měla spočívat zejména v dlouhodobém závadném sexuálním chování vůči dvěma nezletilým chlapcům. Za tyto trestné činy mu byl podle § 185 odst. 3 s užitím § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla stěžovateli podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stanovena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozenému Pavlu B. (jedná se o pseudonym) částkou ve výši 50 000 Kč a poškozenému Tomášovi B. (jedná se o pseudonym) částkou ve výši 150 000 Kč. Se zbytkem uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy pak byli oba poškození podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo stěžovatelovo odvolání proti rozsudku krajského soudu zamítnuto jako nedůvodné. 4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto podle § 265i trestního řádu s tím, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel úvodem vysvětluje, že je spíše zamlklý submisivní typ a dosti pasivní byl i jeho dřívější obhájce působící před krajským soudem, a proto jeho obhajoba před tímto soudem nebyla příliš aktivní. Některé své argumenty a důkazní návrhy proto prezentoval až v řízení odvolacím. To však neznamená, že by nemohly mít relevanci a že by nebylo nutné se s nimi v řízení vypořádat. 6. Stěžovatel upozorňuje, že bylo prokázáno, že měl v minulosti sexuální partnerky a ani znalci neshledali jeho homosexuální orientaci. Naproti tomu poškozenými měli být oba chlapci. Znalci sice nevyloučili možnost, že osoba heterosexuální orientace může v případě absence dlouhodobého styku s osobou opačného pohlaví vyhledávat za účelem vlastního sexuálního uspokojení tzv. "náhradní objekt", nicméně skutek je popsán tak, že stěžovatel měl spíše sexuálně uspokojovat poškozené než sebe. 7. Dále se stěžovatel zabývá znaleckými posudky zpracovanými na poškozené. Upozorňuje, že podle posudku doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc. na Pavla B. "nelze určit, nakolik je spolehlivá paměť poškozeného, pokud k jednání mělo docházet pod vlivem alkoholu", přičemž poškozený je sice poměrně inteligentní (IQ 115), ale nepochybně trpí poruchou osobnosti. Znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice pak tvrdí, že zjištěná porucha osobnosti je trvalá, geneticky podmíněná vada charakteru, a nikoli porucha, která se může vyvinout jako následek traumatu, jak je nesprávně uvedeno v posudku znalců doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc. a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D. Pavel B. byl nadto dne 14. 12. 2017 vyšetřen psychologem Mgr. Václavem Holubem, kterému měl uvést jiné časové údaje o svém zneužívání a negovat pohlavní styk, což je rozporné s výpovědí tohoto svědka u soudu. 8. Posudek MUDr. Jiřího Kutiny a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D. na Tomáše B. vzal zneužívání jako fakt, který není třeba dokazovat. Znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice přitom zásadně zpochybnil odborné logické závěry posudku na Tomáše B., zejména že sexuální zneužívání v době dětství je zřejmě hlavní příčinou úzkostně depresivní poruchy s tím, že neexistuje psychiatrická ani psychologická metoda, která by umožňovala zjistit psychogenní příčinu duševní poruchy. 9. Nebylo vyhověno stěžovatelovu návrhu na posudek z oblasti sexuologie, který podával v souvislosti s námitkou technické neproveditelnosti znásilnění tak, jak je poškozeným popisována, a rovněž některým jeho návrhům na výslech svědků. Stěžovatel v obecné rovině akceptuje, že soudy mohou důkazní návrhy odmítat pro nadbytečnost, nicméně neměl by se dostávat do pasivní pozice, kdy zbývají důkazy pouze v podobě výpovědí svědků poškozených, replikujících, co jim poškození řekli. Jím navrhovaní svědkové mohli dosvědčit, že v období, které mělo následovat po časovém úseku, ve kterém měl páchat trestnou činnost, měl řadu příležitostí, kdy by takovouto činnost mohl páchat, avšak nikdo v něm podobné sklony nezaznamenal. 10. Co se týče dovolacího řízení, stěžovatel namítal, že část skutkového děje, pro který byl odsouzen ve vztahu k poškozenému Pavlu B., nemá oporu v provedeném dokazování, konkrétně ta, kdy soud stěžovatele uznal vinným z toho, že zasunul svůj penis do konečníku poškozeného. Nejvyšší soud v tomto ohledu dal stěžovateli za pravdu, když připustil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že došlo k odlišnému ději, totiž že stěžovatel měl zasunout penis poškozeného do svého konečníku. Přes toto zjištění dovolací soud dospěl k závěru, že takto popsaná vada ve svém důsledku není skutečností natolik významnou, aby pro ni dovoláním napadené rozhodnutí nemohlo obstát a poznamenal, že tato skutečnost by nic nezměnila na právní kvalifikaci ani významně na výměře uloženého trestu. Takovéto odůvodnění je nejasné, když není zřejmé, co Nejvyšší soud považuje za významné projevení se této skutečnosti v trestu. Každý den strávený ve výkonu trestu odnětí svobody navíc je pro něj podstatný. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnější