IV.ÚS 2987/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2987/21 ze dne 25. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. Z., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Martinem Hyklem, advokátem, sídlem Nádražní 879/27, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2021 č. j. 11 Tdo 336/2021-4974, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2020 č. j. 5 To 7/2020-4345 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2019 č. j. 50 T 2/2019-3871, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl (vedle dalších spoluobviněných) napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se - ve stručnosti uvedeno - dopustil tím, že spolu s dalšími spoluobviněnými nejméně od 16. 8. 2017 do 5. 5. 2018 na území České republiky, Španělského království, Spolkové republiky Německo a Slovenské republiky, se společným záměrem získat majetkový prospěch z této činnosti ač srozuměni s tím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení možno volně nakládat s návykovou látkou kokain využitelnou pro toxikomanii ani s ní dále obchodovat, vědomi si skutečnosti, že příslušným zákonným povolením nedisponují, s cílem maximalizovat úspěch své činnosti a znesnadnit své odhalení a dopadení, vytvořili dobře organizovanou skupinu osob podílejících se každý svou dílčí úlohou ve výsledku společně na opakovaném a pravidelném dovozu této návykové látky ze Španělského království nebo Spolkové republiky Německo do České republiky a jejím následném prodeji, a po předchozí dohodě o způsobu vzájemné kooperace a dělbě úloh se na dosažení společného cíle vědomě jednotlivě podíleli, přičemž stěžovatel upomínal odběratele kokainu o úhradu ceny jimi převzatého kokainu, od prodejců kokainu v Ostravě přebíral prostředky na úhradu kokainu a zajišťoval jejich doručení L. Z. do Španělského království, společně s ním doprovázel kurýry řízená vozidla s drogami, na žádost svého otce převezl kokain vlakem z Ostravy do Žiliny, kde ho smíchal za účelem jeho prodeje slovenskému odběrateli, další kokain přebral v Plzni od J. J. a předal ho v Ostravě zčásti M. B. a zčásti K. Š., a aktivně vyhledával další možné pravidelné odběratele kokainu. Za toto jednání byl stěžovatel podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, současně mu byl uložen podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikovaného mobilního telefonu. 3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné. 4. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že nelze jednoznačně usuzovat na jeho vinu, a považuje proto právní kvalifikaci uplatněnou v soudních rozhodnutích za nesprávnou a nerespektující trestněprávní pravidlo in dubio pro reo. Poukazuje na to, že v řízení před obecnými soudy navrhoval užití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku, avšak ani jeden ze soudů k tomu nepřistoupil, přestože uvedený institut je v trestním zákoníku upraven právě pro takové případy, jako je ten jeho. Zdůrazňuje, že o trestné činnosti svého otce nevěděl a v řízení před obecnými soudy nebyl prokázán opak. K trestné činnosti ostatních odsouzených stěžovatel přispěl jen v minimální míře, přitom jednal pod zásadním vlivem svého otce, který trestnou činnost zosnoval a řídil, přičemž jeho samotného, coby osobu důvěřivou až naivní, využil k dokonání. Stěžovatel ze svého jednání neměl prospěch, ani jeho získání neměl v úmyslu. V inkriminované době byl ve věku blízkém věku mladistvých a jeho rozumová vyspělost se nenacházela na takové úrovni, aby dokázal s odstupem nahlédnout na situaci a vyhodnotit budoucí následky. Stěžovatel má za to, že před svým odsouzením naplňoval předpoklady pro vedení řádného života, což podporuje předpoklad, že by jeho náprava byla účinně dosažitelná již trestem výrazně kratšího trvání, zatímco při dlouhodobém výkonu trestu odnětí svobody ztratí pracovní návyky, což sníží pravděpodobnost jeho úspěšného opětovného začlenění do společnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, došlo-li k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, náležitě a přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu není opětovný přezkum důvodnosti obhajoby stěžovatele, ani přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], či důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. 9. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obe