IV.ÚS 2989/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2989/20 ze dne 30. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohuslava Floriána, zastoupeného JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem nám. Dr. Tyrše 56, Čechtice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2020 č. j. 28 Cdo 1799/2020-346 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020 č. j. 53 Co 343/2019-310, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel uzavřel s právním předchůdcem vedlejší účastnice smlouvu o nájmu několika pozemků ve vlastnictví stěžovatele. V jiném soudním řízení Obvodního soudu pro Prahu 5 vedeném pod sp. zn. 21 C 12/2013 bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna uvedené pozemky vyklidit. Vedlejší účastnice pozemky nevyklidila a stěžovatel ji dne 27. 12. 2016 vyzval k vydání bezdůvodného obohacení za užívání uvedených pozemků bez právního důvodu. Následně se stěžovatel dne 4. 1. 2017 domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") po vedlejší účastnici zaplacení 506 604 Kč s příslušenstvím z uvedeného titulu. 3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2019 žalobě stěžovatele vyhověl a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 253 302 Kč s úrokem z prodlení ode dne 1. 4. 2015 a 253 302 Kč s úrokem z prodlení ode dne 1. 7. 2015. Obvodní soud do výše hodnoty bezdůvodného obohacení zahrnul rovněž daň z přidané hodnoty. Okamžik prodlení vedlejší účastnice s vydáním bezdůvodného obohacení obvodní soud určil podle toho, že první částka představovala platbu za užití pozemků v prvním čtvrtletí roku 2015, druhá částka pak v druhém čtvrtletí stejného roku. S uplynutím těchto období spojil proto obvodní soud okamžik splatnosti, resp. počátek prodlení vedlejší účastnice. 4. Proti rozsudku obvodního soudu brojili vedlejší účastnice (v celém rozsahu) i stěžovatel (toliko co do nákladů řízení) odvoláními. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 418 680 Kč s úrokem z prodlení od 31. 12. 2016, ve zbylé části se žaloba zamítá. Městský soud zaprvé uvedl, že požadavek na navýšení bezdůvodného obohacení o daň z přidané hodnoty nemá podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu oporu v právních předpisech; nájem nemovité věci je podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), od této daně osvobozen. Ve věci nelze použít závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2016 č. j. 7 Afs 124/2016-35, neboť v odkazované věci šlo o plnění ze smlouvy o dílo, od níž bylo odstoupeno po splnění většiny závazku. Zadruhé, městský soud rozdílně posoudil okamžik počátku prodlení vedlejší účastnice. Splatnost závazku z bezdůvodného obohacení nastává podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 33 Odo 871/2005 bez zbytečného odkladu po vyzvání dlužníka. Výzva stěžovatele k zaplacení byla vedlejší účastnici doručena dne 29. 12. 2016, a proto se vedlejší účastnice mohla dostat do prodlení nejdříve dnem 31. 12. 2016. 5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Zaprvé, městský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při nezahrnutí daně z přidané hodnoty do bezdůvodného obohacení. V nyní posuzované věci vedlejší účastnice užívala cizí věc bez právního důvodu, při určení jeho výše vycházely soudy nižších stupňů z výše obvyklého nájemného. Nájem nemovitých věcí přitom je (v rozhodném období rovněž byl) od uvedené daně osvobozen. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že i podle shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu u bezdůvodného obohacení obvykle neexistuje plnění podléhající dani z přidané hodnoty. V nyní posuzované věci se nadto hodnota bezdůvodného obohacení neodvíjí od sjednaného nájemného, ale byla určena objektivním kritériem podle obvyklého nájemného. Rovněž šlo o užívání proti vůli stěžovatele a po celou dobu (za kterou stěžovatel vydání bezdůvodného obohacení požaduje) bez právního důvodu. Naproti tomu v odkazované věci šlo o plnění ze smluvního závazku, přičemž závazkem z bezdůvodného obohacení se stal až po odstoupení od smlouvy, kdy byl závazek již téměř splněn. Na nyní posuzovanou věc nelze uplatnit ani závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2010 č. j. 5 Afs 68/2009-113, neboť z něj plyne toliko to, že převodem staveb a pozemků osvobozeným od daně z přidané hodnoty je i přechod staveb a pozemků v dražbě. Zadruhé, Nejvyšší soud se nezabýval v dovolání formulovanými otázkami o okamžiku prodlení dlužníka závazku z bezdůvodného obohacení, neboť na jejich řešení napadený rozsudek městského soudu nezávisí. Přesto však k okamžiku počátku prodlení vedlejšího účastníka uvedl, že závěr obvodního soudu je v tomto směru "nesprávný". II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel zaprvé namítá, že v důsledku napadených rozhodnutí není oprávněn po vedlejší účastnici požadovat plnění odpovídající hodnotě daně z přidané hodnoty, avšak je povinen tuto daň odvést. Dochází proto k nepřípustnému zásahu do jeho majetkové sféry. Stěžovatel nejprve poukazuje na čl. 24 odst. 1 směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen "směrnice o DPH"), podle kterého je poskytnutím služby každé plnění, které není dodáním zboží. Dále stěžovatel poukazuje na rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu při posuzování povinnosti k dani z přidané hodnoty při plnění závazku z bezdůvodného obohacení. 7. Stěžovatel upozorňuje, že zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 588/1992 Sb."), definoval zdanitelné plnění jinak, než zákon o DPH. Nelze proto bez dalšího přebírat závěry judikatury Nejvyššího soudu o zákonu č. 588/1992 Sb. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2016 č. j. 7 Afs 124/2016-35 je třeba při posuzování povinnosti k dani z přidané hodnoty u závazků z bezdůvodného obohacení vycházet z konkrétních okolností posuzované věci. Podstatná je fakticita posuzovaného plnění. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2010 č. j. 5 Afs 68/2009-113 se v takových situacích posuzuje objektivní povaha transakce, nikoli její výsledek či účel, nebo dokonce úmysl jednajících. 8. Stěžovatel tvrdí, že faktický obsah závazku mezi jím a vedlejší účastnicí je totožný jako při trvání nájemní smlouvy, ta však uzavřena není. Podle stěžovatele jsou proto závěry vyplývající z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které nemá požadavek na navýšení peněžité náhrady z bezdůvodného obohacení o daň z přidané hodnoty oporu v právních předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. 32 Cdo 4189/2014), zastaralé a v rozporu s výkladem Nejvyššího správního soudu zastávajícím fakticitu plnění. Uvedená problematika je rozhodována odlišně i obecnými soudy (na úrovni prvního a druhé stupně). 9. Stěžovatel uvádí, že obdobnou argumentaci uplatňuje v řízení o jeho ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 2282/20. 10. Zadruhé, stěžovatel tvrdí, že se snažil Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání předestřít k řešení právní otázky o okamžiku prodlení dlužníka ze závazku z bezdůvodného obohacení při "vědomém a dlouhodobém prodlení". Nejvyšší soud se však těmito otázkami odmítl zabývat, neboť je městský soud neřešil. Stěžovatel však nemohl očekávat, že se městský soud okamžikem počátku prodlení vedlejší účastnice bude v odvolacím řízení zabývat, neboť rozsudek obvodního soudu v této části "nebyl ... napaden". Stěžovatel tak nemohl tyto otázky "předestřít" ani městskému soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústav