IV.ÚS 299/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 299/18 ze dne 29. 1. 2019 N 15/92 SbNU 172 Nárok advokáta na mimosmluvní odměnu podle advokátního tarifu a korektiv dobrých mravů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Pavly Martínkové, advokátky, sídlem 1. máje 144, Vimperk, zastoupené Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou, sídlem Podhorská 434/6, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 33 Cdo 4302/2015-442, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. května 2015 č. j. 19 Co 1021/2015-385, a to v části výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. ledna 2015 č. j. 21 C 68/2013-315 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. března 2015 č. j. 21 C 68/2013-334 ve výrocích II a III, a proti výrokům II a III rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. ledna 2015 č. j. 21 C 68/2013-315 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. března 2015 č. j. 21 C 68/2013-334, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích jako účastníků řízení a Marcela Zusky, zastoupeného Mgr. et Mgr. Igorem Nitrianským, advokátem, sídlem Kostelní náměstí 16, Prachatice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 33 Cdo 4302/2015-442 bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 33 Cdo 4302/2015-442 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka dále namítá porušení práv dle čl. 1, 2, 3, 4, čl. 9 odst. 3, čl. 10, čl. 15 odst. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, dále práv dle čl. 1, 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28 a čl. 37 odst. 3 Listiny a dále práv dle čl. 8, 13, 14, 17 a 18 Úmluvy, dále práva dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dále práv dle čl. 1 bodu 2 a dle čl. 4 bodu 1 Evropské sociální charty, dále práva dle čl. 23 odst. 2 a 3 Všeobecné deklarace lidských práv, dále práv dle čl. 14 bodu 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a konečně práv dle čl. 5 a čl. 7 písm. a) bodu (i) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Prachaticích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 1. 2015 č. j. 21 C 68/2013-315 ve znění opravného usnesení okresního soudu ze dne 4. 3. 2015 č. j. 21 C 68/2013-334 rozhodl tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce 1 034 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 18. 8. 2013 do zaplacení jdoucím, částku 6 436 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 3. 12. 2012 do zaplacení jdoucím, částku 3 446 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 11. 12. 2012 jdoucím a částku 2 974 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 20. 4. 2013 do zaplacení jdoucím, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žaloba, aby byl vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovatelce 4 135 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 18. 8. 2013 do zaplacení jdoucím, částku 25 744 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 3. 12. 2012 do zaplacení jdoucím, částku 13 784 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 11. 12. 2012 do zaplacení jdoucím a částku 11 946 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 20. 4. 2013 do zaplacení jdoucím, byla zamítnuta (výrok II). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 32 815,20 Kč v zákonné třídenní lhůtě od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka (výrok III). 3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu ze dne 19. 1. 2015 č. j. 21 C 68/2013-315 ve znění opravného usnesení okresního soudu ze dne 4. 3. 2015 č. j. 21 C 68/2013-334 potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 436,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka. 4. Obecné soudy dospěly k závěru, že v přezkoumávaném řízení bylo především spornou otázkou to, zda byla mezi účastníky uzavřena platná smlouva o odměně advokáta či nikoliv, jde-li o zastupování vedlejšího účastníka stěžovatelkou jako advokátkou při uplatňování nároků v rámci mimosoudního jednání. Předmětem řízení tak nebyl nárok na zaplacení odměny za zastupování vedlejšího účastníka v řízení, která se vedla před soudy a kde stěžovatelce náležela jako odměna za právní služby částka 223 511,20 Kč. Obecné soudy dospěly k závěru, že mezi účastníky platná dohoda o výši odměny na zastupování vedlejšího účastníka stěžovatelkou v mimosoudních jednáních o jeho nárocích uzavřena nebyla. V takovém případě vyšly z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "advokátní tarif") s tím, že když nebyla platně uzavřena dohoda o výši odměny za právní zastoupení, je nutné náklady právního zastoupení vyčíslit podle advokátního tarifu. Obecné soudy konstatovaly, že stěžovatelka prokázala, že v žalobách popisované zastoupení pro vedlejšího účastníka skutečně provedla. Na takto zjištěném skutkovém stavu učinily obecné soudy právní závěr, že za situace, kdy nebyla uzavřena platná dohoda o výši odměny či způsobu jejího stanovení, je potom vyčíslení odměny, které je požadováno v žalobě, podle advokátního tarifu správné. V posuzované věci však jde o střet práva stěžovatelky na odměnu za vykonanou práci, která má být podle pravidel profesionální etiky advokátů přiměřená hodnotě věci, její složitosti a vynaloženému úsilí, na druhé straně pak je právo vedlejšího účastníka na ochranu jeho vlastnictví. Obecné soudy dospěly shodně k závěru, že je namístě poskytnout ochranu právu vedlejšího účastníka. Smyslem § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník") bylo zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které jsou definovány jako souhrn norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatně historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Není tedy vyloučeno, že takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy, a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Obecné soudy dospěly k závěru, že uplatnění nároku stěžovatelky v tomto konkrétním případě je co do 80 % v rozporu s dobrými mravy. Je tomu tak proto, že v dané věci je postavení vedlejšího účastníka v právním vztahu se stěžovatelkou slabší, smlouva o poskytování právních služeb byla příkazní smlouvou ve smyslu § 724 a násl. občanského zákoníku, která měla povahu smlouvy spotřebitelské. V tomto smluvním vztahu stěžovatelka jako advokátka vystupovala jako profesionál vůči vedlejšímu účastníkovi, který je právním laikem, navíc ve složité životní situaci. Stěžovatelka měla proto povinnost postupovat transparentně, v zájmu svého klienta, a mimo jiné poskytnout mu úplnou a jasnou informaci o ceně právní služby. Jestliže v konkrétním případě účastníci uzavřeli neurčitou dohodu o odměně za právní služby, tudíž neplatnou, musela si být stěžovatelka vědoma toho, že v případě absence dohody o odměně lze tuto odměnu vyčíslit podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně. Tuto informaci s uvedením konkrétní výše očekávaných nákladů však vedlejšímu účastníkovi nesdělila. Významné je pak i to, že tak neučinila ani v době ukončení smluvního vztahu mezi účastníky, kdy významná je ta skutečnost, že stěžovatelka uplatnila požadavek na úhradu odměny za poskytnuté právní služby po téměř třech letech od