IV.ÚS 3/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3/18 ze dne 18. 9. 2018 N 154/90 SbNU 503 K právu na náhradu škody z titulu pracovního úrazu při nepřehledné transformaci zaměstnavatele po roku 1989   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 18. září 2018 sp. zn. IV. ÚS 3/18 ve věci ústavní stížnosti Z. A., zastoupené Mgr. Petrem Maříkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017 č. j. 21 Cdo 5139/2016-356, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016 č. j. 23 Co 77/2016-310 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 7. 2015 č. j. 14 C 34/2011-254, kterými bylo rozhodnuto v řízení o náhradě za ztrátu na výdělku v důsledku pracovního úrazu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 10, Šrobárova 1150/50, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017 č. j. 21 Cdo 5139/2016-356 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017 č. j. 21 Cdo 5139/2016-356 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého jsou soudy povinny projednat záležitost účastníků řízení nezávisle, spravedlivě a v přiměřené době. I. Skutkové okolnosti případu 2. Stěžovatelka byla zdravotní sestrou zaměstnanou v letech 1979-1990 u Ústavu národního zdraví Národního výboru hlavního města Prahy, Fakultní nemocnice Praha 10 - Vinohrady (dále jen "Ústav národního zdraví"). V roce 1983 utrpěla stěžovatelka při noční směně pracovní úraz pádem na nemocniční chodbě, při němž se udeřila do hlavy a způsobila si otřes mozku. Bezprostředně po pracovním úrazu byla stěžovatelka v pracovní neschopnosti po dobu jednoho měsíce, později na mateřské dovolené, která plynule přešla v dlouhodobou pracovní neschopnost až do doby ukončení pracovního poměru. 3. Od srpna 1990 je stěžovatelka v důsledku uvedeného pracovního úrazu v plném invalidním důchodu; její pracovní úraz totiž vedl k rozvoji poúrazové epilepsie, která vyústila v torpidní organický psychosyndrom. Stěžovatelka trpí povahovými změnami organického charakteru v souvislosti s úrazem hlavy, depresivními stavy a organickou úzkostnou poruchou. Stav stěžovatelky byl posudkovou lékařkou v roce 2013 vyhodnocen jako setrvalý, odpovídající třetímu stupni invalidity. Od ukončení pracovního poměru s Ústavem národního zdraví nebyla stěžovatelka dlouhodobě zaměstnána, její psychický stav jí pracovní činnost neumožňuje. 4. Stěžovatelce byly v letech 1983-1994 nejprve Ústavem národního zdraví, později vedlejší účastnicí dobrovolně poskytovány kompenzace ztráty příjmu způsobené pracovním úrazem. V roce 1994 stěžovatelka vedlejší účastnici v rozporu s dohodou z roku 1991 nedoložila čestné prohlášení o neměnnosti svého stavu; proto vedlejší účastnice přestala stěžovatelce vyplácet rentu dorovnávající rozdíl mezi výší invalidního důchodu stěžovatelky a průměrné mzdy zdravotní sestry, na kterou by stěžovatelka dosahovala, kdyby se nestal její pracovní úraz. K další úhradě renty stěžovatelka vedlejší účastnici vyzvala až dopisem z roku 2008. II. Řízení před obecnými soudy 5. Stěžovatelka zažalovala v únoru 2011 vedlejší účastnici o zaplacení částky 432 000 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi výší invalidního důchodu a průměrné mzdy zdravotní sestry v rozhodném období za dobu tří let od podání žaloby zpětně, a dále o placení měsíční renty ve výši 12 000 Kč od 1. 3. 2011 z titulu náhrady ztráty na výdělku v důsledku pracovního úrazu ze dne 7. 11. 1983. 6. Obvodní soud pro Prahu 10 prvním výrokem rozsudku ze dne 5. 2. 2014 č. j. 14 C 34/2011-146 zamítl žalobu stěžovatelky co do částky 144 000 Kč za období 1. 3. 2008 - 28. 2. 2009, druhým výrokem rozhodl, že co do základu je nárok stěžovatelky za období od 1. 3. 2009 důvodný. Zamítavý výrok odůvodnil nalézací soud promlčením práva stěžovatelky na jednotlivá plnění; ve zbytku dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky je třeba posoudit podle § 195 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "dřívější zákoník práce"), který upravuje právo zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Na případ stěžovatelky se dále vztahuje ustanovení § 261 odst. 2 dřívějšího zákoníku práce, ve znění od 1. 1. 1989, podle kterého se toto právo nepromlčuje. 7. K pasivní legitimaci vedlejší účastnice nalézací soud uzavřel, že stěžovatelka byla zaměstnána ve Fakultní nemocnici Královské vinohrady, která spadala pod Ústav národního zdraví, a podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), v tehdy platném znění, a vyhlášky Ministerstva zdravotnictví České republiky č. 242/1991 Sb., o soustavě zdravotnických zařízení zřizovaných okresními úřady a obcemi, zanikly ústavy národního zdraví, v druhém pololetí roku 1991 byli delimitováni zaměstnanci i spravovaný majetek a vedlejší účastnice je právní nástupkyní původního zaměstnavatele stěžovatelky. Obvodní soud tak rozhodl uvedeným mezitímním rozsudkem o základu nároku stěžovatelky s tím, že pro rozhodnutí o jeho výši je třeba provést další dokazování. 8. Městský soud v Praze jako soud odvolací uvedený mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 usnesením ze dne 26. 9. 2014 č. j. 23 Co 304/2014-173 zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nezpochybnil základ nároku stěžovatelky na náhradu ztráty na výdělku v důsledku pracovního úrazu; nesouhlasil však se závěrem nalézacího soudu, že otázka pasivní legitimace vedlejší účastnice byla v řízení spolehlivě prokázána - a v tomto ohledu označil mezitímní rozsudek za nepřezkoumatelný. V řízení podle odvolacího soudu nebyl objasněn proces vyčlenění vedlejší účastnice z Ústavu národního zdraví a nebylo postaveno najisto, zda závazek původního zaměstnavatele vůči stěžovatelce přešel na vedlejší účastnici, či nikoli, a zda je tedy vedlejší účastnice pasivně legitimovaná. 9. Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem ze dne 1. 7. 2015 č. j. 14 C 34/2011-254 následně žalobu stěžovatelky v celém rozsahu zamítl a rozhodl, že vedlejší účastnici ani státu se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Po doplnění dokazování podle pokynů odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že vedlejší účastnice není v daném sporu pasivně legitimovaným subjektem, tudíž žaloba stěžovatelky není důvodná. 10. Obvodní soud dovodil, že vedlejší účastnice byla zřízena rozhodnutím ministra zdravotnictví ze dne 25. 11. 1990 jako samostatná rozpočtová organizace přímo řízená Ministerstvem zdravotnictví České republiky (dále jen "MZ"); pozdějším rozhodnutím ministra zdravotnictví byla následně s účinností k 1. 1. 1991 změněna na samostatnou příspěvkovou organizaci přímo řízenou MZ. Od roku 2000 je vedlejší účastnice samostatným právním subjektem řízeným i nadále MZ. 11. Ústav národního zdraví a vedlejší účastnice byly mezi sebou ve vztahu předávající a přejímající organizace. Ke vzájemnému vypořádání došlo na základě dohody, kterou bylo bezúplatně převedeno právo hospodaření k národnímu majetku spravovanému dosud Ústavem národního zdraví. Z dohody podle nalézacího soudu vyplynulo, že vedlejší účastnice jako přejímající organizace nepřevzala spolu s převzatým majetkem žádné závazky ani pohledávky; Ústav národního zdraví byl zrušen s likvidací bez právního nástupce a zanikl dnem 12. 10. 1996. Obvodní soud při aplikaci § 31 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), v tehdy platném znění, (dále jen "zákon o pravidlech hospodaření"), dospěl k závěru, že práva a závazky zrušené organizace přecházejí dnem zániku na zřizovatele, kterým byl v případě Ústavu národního zdraví Magistrát hl. m. Prahy (dále jen "magistrát"). 12. Po provedeném dokazování a uvedeném právním posouzení soud prvního stupně uzavřel, že vedlejší účastnice se nestala nástupnickou organizací Ústavu národního zdraví, neboť vznikla jako nový subjekt rozhodnutím ministra zdravotnictví. Po likvidaci zrušeného Ústavu národního zdraví se nositelem práv a závazků tohoto ústavu stal ze zákona (ex lege) magistrát, neboť na uspokojení nároku stěžovatelky se nevztahovalo zákonné pojištění podle § 205d dřívějšího zákoníku práce ani povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů. 13. Napadeným rozsudkem Městského soudu v P