IV.ÚS 30/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 30/24 ze dne 22. 5. 2024 Náprava průtahů v trestním řízení zmírněním trestu v trestní věci FINNEX   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2023 č. j. 5 Tdo 519/2021-22276, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2019 sp. zn. 12 To 66/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2018 č. j. 40 T 4/2011-18878, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2023 č. j. 5 Tdo 519/2021-22276 a výrok o trestu uloženém stěžovateli rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2019 sp. zn. 12 To 66/2018 porušily základní právo stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2023 č. j. 5 Tdo 519/2021-22276 se zrušuje v části, ve které Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele. III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2019 sp. zn. 12 To 66/2018 se zrušuje v části výroku II, ve které se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř roků a pro výkon tohoto trestu se zařazuje do věznice s ostrahou, a v části, ve které Vrchní soud v Praze zamítl stěžovatelovo odvolání proti trestu zákazu činnosti uloženému stěžovateli. IV. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V nynější věci Ústavní soud řeší dopady mimořádně dlouhého trestního řízení na povinnost trestního soudu kompenzovat průtahy v trestním řízení patřičným zmírněním trestu oproti trestu, který by jinak připadal do úvahy, kdyby tu žádné průtahy nebyly. II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí trestních soudů. Tato rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 3. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a listin stěžovatelem připojených či soudem vyžádaných plyne následující. Stěžovatel v letech 1997 až 2000 spáchal závažný hospodářský trestný čin [zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku - nový trestní zákoník byl použit proto, že byl pro stěžovatele příznivější než starý trestní zákon]. Stěžovatel a další obvinění zhruba třem tisícovkám drobných investorů způsobili škodu v celkové výši cca 149 mil. Kč. Stěžovatel sám se podílel na škodě ve výši 147 mil. Kč. 4. Stěžovatel - zjednodušeně řečeno - spáchal tento trestný čin tak, že společně se dvěma spoluobviněnými nabízel investiční služby. Tyto "služby" však měly za cíl jediné: vyvedení investovaných finančních prostředků, a to za použití různě důmyslných klamavých finančních operací včetně zatajení podstatných informací před stávajícími a budoucími klienty. 5. Stěžovatel a spoluobvinění získali později vyvedené finanční prostředky dvěma způsoby. Obvinění se nejprve zaměřili na drobné investory, kteří byli vlastníky akcií z doby tzv. kupónové privatizace. Na základě vytvořeného investičního programu investoři svěřili tyto akcie obviněným, aby se o ně řádně starali, tj. aby svěřené cenné papíry zhodnotili. Místo řádné správy investic však obvinění výnosné akcie z doby kupónové privatizace úmyslně rozprodali, zisky z prodeje vyvedli ven a místo nich nakoupili cenné papíry bez jakékoli hodnoty. Za tímto účelem účelově založili dvě obchodní společnosti (Pražský fond pozemků, a. s., a Evropský průmyslový holding, a. s.), přes které nakoupili akcie nevalné hodnoty a nahradili jimi akcie výnosné. Tím však jejich trestná činnost neskončila. Obvinění dále vytvořili portfolio cenných papírů, které se ovšem skládalo z výše zmíněných bezcenných akcií. To pak prezentovali jako výhodnou investiční příležitost. Tím obvinění získali další finanční prostředky (ať už od stávajících, nebo nových klientů), které opět mohli vyvést. Obvinění investiční služby nabízeli prostřednictvím obchodní společnosti FINNEX Group, a. s. a jejích dceřiných obchodních společností (zejména pak obchodní společnost FINNEX Praha, spol. s r.o.). 6. Stěžovatel tak postupně během tří let (1997 až 2000) rozprodal výnosné cenné papíry, převedl zisky z jejich prodeje do nespočtu dalších obchodních společností a nakoupil bezcenné papíry jako náhradu do stávajících investičních portfolií. Část nakoupených cenných papírů byla rovněž představena jako výhodný investiční produkt, jen aby vložené peníze byly opět vyvedeny. 7. K vytvoření zdání, že jde o výhodnou investici, obvinění vymysleli sofistikované podvodné schéma, které zahrnovalo následující kroky: účelové zvyšování základního kapitálu jimi ovládaných společností; vzájemné přeposílání finančních částek odpovídajících výši základního kapitálu mezi účty ovládaných obchodních společností (jako údajná záloha na nákup cenných papírů); nákup veřejně neobchodovatelných akcií či organizace opakovaných prodejů akcií, které se ovšem uskutečňovaly jen mezi poškozenými klienty a spřízněnými společnostmi a jejichž hodnotu určoval výlučně stěžovatel atd. To vše vytvořilo zdání, že skupina FINNEX Praha je solidní podnikatel s dobrou obchodní pověstí a že akcie jsou vysoce výnosné a neustále nabývají na hodnotě. Klienti tak byli v dobré víře, že jejich investice jsou v dobrých rukou, o čemž je stěžovatel a spoluobvinění opakovaně ujišťovali. Právě takto falešně vyvolaná a udržovaná důvěra umožnila obviněným pokračovat v trestné činnosti navzdory tomu, že obvinění věděli, že nebude z čeho vracet investované finanční prostředky a že klienti prodejem (bezcenných) akcií nedostanou ani zlomek původně investované částky. 8. Stěžovatel měl v nynější kauze vedoucí úlohu. Právě on byl osobou, která vymyslela, organizovala a řídila podvodné investiční schéma: určoval "investiční" strategii, stanovoval hodnotu akcií, vyváděl finanční prostředky poškozených atd. 9. Městský soud v Praze odsoudil stěžovatele nejprve k trestu odnětí svobody v délce šesti let a trestu zákazu činnosti v délce pěti let, jenž spočívá v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu, prokuristy a správce portfolia v obchodních společnostech zabývajících se obchodem s cennými papíry (rozsudek ze dne 23. 5. 2014 č. j. 40 T 4/2011-16897). První odsuzující rozsudek byl nicméně zrušen Vrchním soudem v Praze, neboť nové znalecké posudky zpochybnily některé závěry předchozích znaleckých posudků a tyto pochybnosti se nepodařilo odstranit (usnesení ze dne 22. 2. 2017 č. j. 12 To 72/2016-17346). Městský soud následně na podkladě nového znaleckého posudku rozhodl podruhé (ústavní stížností napadený rozsudek ze dne 18. 6. 2018). I tentokrát uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu a uložil mu (kvůli dlouhému trestnímu řízení) trest odnětí svobody na samotné dolní hranici. Trest zákazu činnosti zůstal stejný. 10. Stěžovatel se proti druhému odsuzujícímu rozsudku odvolal. Vrchní soud mu vyhověl jen částečně (nyní napadený rozsudek ze dne 9. 4. 2019). Výrok o vině shledal jako správný, výrok o trestu změnil tak, že původní výši trestu odnětí svobody mimořádně snížil pod dolní hranici trestní sazby na čtyři roky. Vrchní soud upozornil, že stěžovatel se úmyslně dopustil zvlášť závažného zločinu podvodu. Stěžovatel uvedl své klienty v omyl a zatajil podstatné skutečnosti, což využil k obohacení vlastnímu, tak i k obohacení jiných osob. Rozsah, promyšlenost a způsob spáchání trestného činu byly natolik závažné, že odpovědnost podle jiného právního předpisu nepřipadá v úvahu. Při přezkumu výroku o trestu vrchní soud upozornil, že od zahájení trestního stíhání stěžovatele uběhla značně dlouhá doba, přičemž se stěžovatel neuchýlil k žádnému obstrukčnímu jednání. Protože stěžovatel byl trestně stíhán téměř polovinu svého života, bylo namístě, aby soud trest odnětí svobody mimořádně snížil (srov. body 241 a 242). 11. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl (ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 6. 2023). Vypořádal se přitom s vícero námitkami. Nejvyšší soud mj. odmítl, že trestní odpovědnost stěžovatele v důsledku uplynutí promlčecí doby zanikla. Stěžovatel páchal tr