IV.ÚS 300/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 300/05 ze dne 16. 10. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele I. G., zastoupeného Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Letců 1005, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2004, č. j. 2 T 18/2004-250, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2004, č. j. 7 To 142/2004-270, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2005, č. j. 6 Tdo 213/2005-305, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 24. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti let a současně bylo tímto rozsudkem krajského soudu stěžovateli uloženo ochranné léčení protialkoholní ambulantní formou. Všeobecná zdravotní pojišťovna, Okresní pojišťovna Rakovník, byla rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 7. 2004 odkázána s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") následně svým usnesením ze dne 2. 11. 2004 zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně pro jeho nedůvodnost. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") pak usnesením ze dne 24. 2. 2005 odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel se domníval, že vydáním napadených rozhodnutí obecné soudy porušily princip řádného, nestranného spravedlivého procesu, který vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nadto obecné soudy zasáhly do práva stěžovatele garantovaného mu v čl. 39 Listiny. Stěžovatel svou ústavní stížností napadal zejména proces dokazování, jak jej provedl krajský soud. Tento soud se podle hodnocení stěžovatele nezabýval důkazy řádně, a tyto rovněž nesprávně hodnotil. Na tomto základě pak krajský soud dospěl k právním závěrům, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a z těchto v žádné možné interpretaci neplynou. Konkrétně tak stěžovatel namítal, že nebylo nepochybně prokázáno, že to byl právě on, kdo poškozeného bodl, přičemž pokud byl odsouzen na základě výpovědi družky poškozeného, tak ta vnímala pouze strčení stěžovatele do poškozeného. Dále stěžovatel upozornil na skutečnost, že v celém trestním řízení nebyl proveden důkaz daktyloskopickými stopami, resp. nebyla provedena rekonstrukce trestného činu a v hlavním líčení nebylo jako důkazu užito nože, kterým měl stěžovatel poškozeného usmrtit. Stěžovatel také poukázal na výsledek expertízy, dle které v krevních stopách na místě, kde k trestnému činu došlo, byla objevena pouze DNA poškozeného a nikoliv stěžovatele. V této části tak stěžovatel uzavřel, že trestní stíhání jeho osoby provázely nejasnosti a pochybnosti, jež vyústily v situaci, kdy nebyl dostatečně a nepochybně odůvodněn závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel je pachatelem vyšetřovaného trestného činu, proto měl nalézací soud při zachování zásady "in dubio pro reo" postupovat v prospěch stěžovatele. V dalším pak stěžovatel připojil svou výhradu v tom směru, že krajský soud trestní jednání stěžovatele nesprávně posuzoval podle ustanovení § 219 trestního zákona, když v případě stěžovatele připadala v úvahu aplikace ustanovení § 224 trestního zákona. Ze všech shora vymezených důvodů stěžovatel po Ústavním soudu žádal, aby ten napadaná rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 18/2004. Z tohoto zjistil, že dle výroku napadaného rozsudku krajského soudu stěžovatel dne 14. února 2004 kolem 22:00 hod. v kuchyni rodinného domu č.p. 1 v obci Žďáry, okr. Rakovník, po předchozím požití alkoholických nápojů a opakovaných výhružkách a v úmyslu usmrtit, bodl poškozeného J. L. kuchyňským nožem o délce čepele 11 cm do levé poloviny hrudníku, když poškozený v důsledku bodné rány srdce se zakrvácením dutiny osrdečníkové a levé dutiny pohrudniční na místě zemřel. Tímto se stěžovatel dopustil spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl krajským soudem vyměřen trest odnětí svobody v délce dvanácti roků. O odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně a o jeho dovolání rozhodly vrchní soud a Nejvyšší soud ČR tak, jak již bylo uvedeno v předchozím. Při prostudování soudního spisu krajského soudu, sp. zn. 2 T 18/2004, učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na rozhodnutí tohoto orgánu ze dne 29. 7. 2004. V dalším připojil, že žádný z důkazů nenasvědčoval tomu, že by stěžovatel měl být před činem nebo při činu poraněn, aby byl důvod k existenci jeho krevních stop na místě činu. Nůž, kterým byl bodnut poškozený, byl označen svědky a zajištěn při ohledání místa činu. Stěžovatel opakovaně uváděl, že si nepamatuje držení nože ve své ruce, proto vycházel soud I. stupně při hlavním líčení z odborného vyjádření, aniž by byl stěžovatelem zmiňovaný důkaz prováděn. Stěžovatel toto ostatně ani nenavrhoval, stejně jako neměl žádné další návrhy na provádění důkazů. Krajský soud tak uzavřel, že obecné soudy neporušily žádné z ústavních práv stěžovatele. Vrchní soud v rámci svého vyjádření nejprve odkázal na napadaná rozhodnutí obecných soudů. K tomuto doplnil, že argumentace užitá stěžovatelem v jeho ústavní stížnosti postrádá oporu ve spisovém materiálu a je interpretována v rozporu s řádným odůvodněním napadaných rozhodnutí. Vrchní soud tak navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na jím vydané rozhodnutí ze dne 24. 2. 2005 a vyjevil své přesvědčení, že v řízení před Nejvyšším soudem ČR ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, přičemž nedošlo k porušení ani jiných právních norem platných a účinných v České republice. Vyjádření účastníků byla následně zaslána stěžovateli na vědomí, na což ten ve lhůtě, kterou mu Ústavní soud k případné replice určil, nikterak nereagoval. II. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud stěžovatel do své ústavní stížnosti obsáhl výtky vůči procesu dokazování, jak jej provedl krajský soud, považuje Ústavní soud za nutné k tomuto uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad, stěžovatelem v jeho ústavní stížnosti tvrzený, ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatele tak nelze hodnotit než jako pouhý projev nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Ač stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že nebylo nepochybně prokázáno, že to byl právě on, kdo poškozeného bodl, dle zjištění Ústavního soudu obecné soudy zřetelně vyložily, z jakých důkazů vycházely a zdůvodnily svůj závěr, že řetězec získaných a řádně provedených důkazů nevykazuje mezery a nevyvolává důvodné pochybnosti o vině stěžovatele (zejm. č.l. 251, č.l. 252, č.l. 254, č.l. 272). Lze konstatovat, že obecné soudy svá rozhodnutí v přiměřeném rozsahu logicky a věcně přiléhavým způsobem odů