IV.ÚS 3002/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3002/07 ze dne 2. 7. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Plénum Ústavního soudu ve složení František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická, rozhodlo dne 2. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., Vinohradská 180/1632, Praha 3, zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Na Vyhlídce 53, proti rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Odo 677/2005 ze dne 12. 9. 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označený rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jak je patrno z obsahu napadeného rozhodnutí, bylo toto vydáno v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele o zaplacení částky 219.887,90 Kč s příslušenstvím, představující neuhrazenou pohledávku stěžovatele ze smlouvy jím uzavřené o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření, směřující proti manželům L. a I. M. a dalším dvěma fyzickým osobám. Soud I. stupně - Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 19. 9. 2003 sp. zn. 14 C 178/2001 na základě provedeného dokazování zjistil, že mezi stěžovatelem a prvým ze žalovaných jako dlužníkem a druhou žalovanou (jako spoludlužníkem) byla uzavřena smlouva o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření (dále jen smlouva o úvěru), na základě které se stěžovatel zavázal prvému žalovanému poskytnout překlenovací úvěr ve výši 290.000,- Kč s tím, že 3. a 4. žalovaní převzali za závazek z úvěru ručení. Jelikož pohledávka stěžovatele zůstala zčásti neuhrazena, soud žalobě vyhověl, avšak jen ve vztahu k žalovaným 1., 3. a 4, ve vztahu ke 2. žalované, která podle něj nepřevzala závazek k zaplacení jistiny ze smlouvy o překlenovacím úvěru (jehož úhrada byla předmětem řízení), žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odvolací soud - Krajský soud v Ostravě, který rozhodoval k odvolaní stěžovatele, svým rozsudkem ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 15 Co 871/2003 rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že 2. žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 380,- Kč, jinak jej v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, přitom přisvědčil závěru soudu I. stupně, podle něhož ze smlouvy o úvěru (ani z úvěrových podmínek) nevyplývá povinnost druhé žalované k úhradě dlužné jistiny a úroků z prodlení z překlenovacího úvěru, když touto smlouvou převzala pouze závazek společně a nerozdílně s 1. žalovaným (jako dlužníkem) splácet pouze úroky, úhrady dle sazebníku spořitelny a případné sankce zálohovými splátkami úroků ve výši 2.710,- Kč. Takovou povinnost nedovodil soud ani z čl. V. A. 7 smlouvy o úvěru, když 2. žalovaná nebyla stěžovatelem k úhradě dluhu z překlenovacího úvěru (nesplaceného do 4 let od jeho poskytnutí) vyzvána. Podle přesvědčení odvolacího soudu 2. žalovaná za závazek ze smlouvy o úvěru neodpovídá ani jako za závazek ze společného jmění manželů, když závazek zaplatit jistinu a úroky z prodlení nebyl jako solidární závazek ve smlouvě dohodnut. Proto odvolací soud shledal rozhodnutí soudu I. stupně v zamítavém výroku ve věci samé, kromě částky 380,- Kč, věcně správným a jako takové jej potvrdil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, v němž zdůrazňoval, že smlouva o úvěru byla uzavřena v době trvání manželství 1. a 2. žalovaných, pročež závazky z této smlouvy vzniklé tvoří ve smyslu ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku společné jmění manželů a že z ustanovení § 145 odst. 3 citovaného zákona je nepochybné, že závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně. V situaci, kdy solidární odpovědnost obou manželů za splnění závazků tvořících součást společného jmění manželů je založena přímo zákonem, není podle stěžovatele významné, zda se druhá žalovaná ke splácení překlenovacího úvěru a úroků z prodlení smluvně zavázala. Senát 29 Nejvyššího soudu, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání stěžovatele projednat a rozhodnout o něm, při řešení otázky, zda splnění závazku, který jednomu z manželů vznikl za trvání manželství, může v nalézacím řízení věřitel soudně vymoci i po druhém z manželů, dospěl k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl již vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. 32 Odo 529/2003 (v němž tento vyslovil, že z dikce § 145 odst. 3 občanského zákoníku plyne, že u závazků, které tvoří společné jmění manželů, jsou manželé společnými dlužníky a že tato solidarita, založená přímo zákonem, vede ke všem důsledkům pasivní solidarity podle § 511 občanského zákoníku a odtud dovodil i právo věřitele domáhat se soudně splnění závazku po kterémkoli z takto solidárně zavázaných dlužníků), jakož i od názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. 32 Odo 1082/2003 (v němž se zabýval sporem o plnění ze smlouvy o dílo, přičemž uzavřel, že vzhledem k tomu, že tento závazek vznikl v době, kdy trvalo manželství žalovaných, je závazek uhradit sjednanou cenu zhotovených věcí podle § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku součástí jmění manželů a s poukazem na ustanovení § 145 odst. 3 občanského zákoníku uzavřel, že za tento závazek odpovídají oba tehdy žalovaní společně a nerozdílně). Proto jmenovaný senát rozhodl o postoupení věci dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb. velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanovením § 19 a 20 zákona č. 6/2002 Sb. ústavní stížností napadeným rozsudkem, jímž dovolání stěžovatele zamítl, přitom po právní stránce zásadní význam, jak uvedl, přisuzuje řešení otázky, zda splnění závazku, který jednomu z manželů vznikl za trvání manželství, může věřitel v nalézacím řízení soudně vymoci i po druhém z manželů (zda ve sporu o splnění takového závazku je druhý manžel pasivně věcně legitimován). V odůvodnění svého rozhodnutí velký senát Nejvyššího soudu po citaci ustanovení § 143 odst. 1 a § 145 odst. 3 a 4 občanského zákoníku dal najevo, že podle jeho přesvědčení odpověď na otázku, zda úprava obsažená v ustanovení § 145 odst. 3 občanského zákoníku zakládá společný závazek manželů (jenž může věřitel v nalézacím řízení úspěšně uplatnit vůči kterémukoli z nich) i v případě, že šlo o závazek náležející do společného jmění manželů, založený právním jednáním jen jednoho z nich, plyne především z úpravy závazkového práva (v občanském zákoníku a pro obchodní závazkové vztahy primárně v obchodním zákoníku). Zdůraznil, že ustanovení § 145 odst. 3 občanského zákoníku nerozlišuje mezi důvody vzniku závazků náležejících do společného jmění manželů, z čehož se v intencích § 489 občanského zákoníku podává, že jde o závazky, jež by mohly vzniknout z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně. Podle ustanovení § 490 občanského zákoníku vznik smluv, kterými se zakládají závazky, se řídí ustanovením § 43 a násl. občanského zákoníku, pokud není dále stanoveno jinak. Z úpravy obsažené v ustanovení § 43 a násl. občanského zákoníku pak jako základní zásada, promítající se do závazků vzniklých ze smluv, plyne zásada pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat), jež se logicky může prosadit jen mezi účastníky těchto smluv (mezi smluvními stranami). Proto také občanský zákoník (v ustanoveních § 524 až § 543) reguluje možné změny v osobě věřitele či dlužníka závazkového právního vztahu. Představa, podle které splnění závazku náležejícího do SJM, sjednaného jen jedním z manželů, může věřitel v nalézacím řízení vymoci i (jen) po druhém z manželů, vnáší značnou nejistotu do právních vztahů vzniklých na základě smluv, a to nejen na straně dlužníka, nýbrž i na straně věřitele, a zásadu, podle které z takto vzniklého závazku jsou co do smluveného ujednání oprávněny a povinny jeho smluvní strany, ve svém důsledku prolamuje a popírá. Opačné názory, uváděné v judikatuře a odborné literatuře, podle soudu přehlížejí, že závazky náležející do SJM, nasmlouvané jedním z manželů, nemusí mít charakter peněžitých závazků, přičemž může jít o závazky, jež druhý manžel sice objektivně vzato splnit může (nepůjde o plnění vázané jen na osobu prvního manžela), nebude však k tomu odborně vybaven. Tak tomu bude např. tehdy, zaváže-li se manžel, který je podnikatelem, k provedení díla nebo dodání zboží, přičemž druhý z manželů, po kterém věřitel splnění závazku vymáhá, podnikatelem není. Dovedeno ad absurdum by druhý manžel byl v režimu § 145 odst. 3 občanského zákoníku vázán povinnostmi plynoucími ze smlouvy, jejíž obsah nezná, a stíhán sankcemi (smluvní pokuta, s