IV.ÚS 3002/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3002/17 ze dne 20. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Oldřicha Říhy, zastoupeného Mgr. Miroslavou Pechovou, advokátkou, sídlem Ke Strži 371, Praha 6 - Nebušice, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 4. 2014 č. j. 10 C 1/2015-32, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015 č. j. 21 Co 351/2015-69 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 2887/2016-104, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí Okresní soud Praha-západ (dále "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli (žalovanému) zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) částku 96 830 Kč s příslušenstvím z důvodu bezdůvodného obohacení poté, co soud vydal na návrh vedlejší účastnice platební rozkaz a na základě odporu stěžovatele byl platební rozkaz zrušen a nařízeno jednání. Soud posoudil nárok vedlejší účastnice vůči stěžovateli jako důvodný. Stěžovatel obdržel uvedenou částku jako zálohu na dojednaný koncert skupiny Katapult, přičemž koncert nebyl uskutečněn a stěžovatel si zálohu ponechal. Před soudem se nepodařilo prokázat, že ze smlouvy plyne jakýkoli právní titul pro ponechání si uvedené zálohy stěžovatelem. Krajský soud v Praze (dále "krajský soud") potvrdil rozhodnutí okresního soudu, ztotožnil se s právními závěry soudu prvého stupně a na základě odvolacích námitek je dále doplnil. Závazek sjednaný mezi účastníky byl fixní smlouvou ve smyslu § 1980 občanského zákoníku a tento závazek zanikl okamžikem prodlení stěžovatele. Bylo tak jeho povinností vrátit obdržené plnění ze zaniklého závazku. Soud shledal jako neopodstatněné tvrzení stěžovatele, že si mohl danou částku ponechat jako úhradu sjednaného stornopoplatku, neboť na ten by mu dle smlouvy vzniklo právo jen při zrušení akce vedlejší účastnicí, což se však nestalo. Nemůže jít ani o smluvní pokutu, jelikož se vedlejší účastnice nedopustila porušení svých povinností. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. II. Tvrzení stěžovatele Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména pak čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Stěžovatel tvrdí, tak jako to činil před soudy všech stupňů, že poskytnutí plnění (realizace koncertu) nebylo objektivně možné. Tvrdí, že na prokázání této skutečnosti navrhoval provedení několika důkazů, které soud prvého stupně neprovedl, ani se k nim nijak nevyjádřil. Rozsudek soudu prvého stupně tak nerespektuje § 157 odst. 2 o. s. ř. a je tak nepřezkoumatelný. Na opětovné navržení důkazů před odvolacím soudem reagoval odvolací soud dle stěžovatele pouze stroze s tím, že neshledal důvody pro opakování či doplnění dokazování. Stěžovatel tvrdí, že jím vytýkané vady řízení založily přípustnost dovolání, přičemž dovolací soud přípustnost neshledal, čímž taktéž porušil právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále namítá porušení práva vlastnit majetek tím, že soudy nesprávně posoudily věc nezohledněním obchodních zvyklostí a s nimi související odpovědnosti za podmínky pro splnění závazku. Stěžovatel zdůrazňuje, že splnění závazku bylo objektivně nemožné z důvodu nevhodného a promáčeného terénu, kde nebylo možno bezpečně postavit pódium. Stěžovatel tvrdí, že podmínky pro výstavbu pódia měl zajistit vedlejší účastník a má za to, že před soudem prvého stupně dostatečně prokázal, že terén byl pro stavbu pódia nevhodný. Stěžovatel se neztotožňuje s právní argumentací obecných soudů, nesouhlasí s tím, že závazek zanikl odstoupením od smlouvy, má za to, že smluvní povinnost porušil vedlejší účastník tím, že nezajistil podmínky pro stavbu pódia, popř. neposkytl v tomto stěžovateli dostatečnou součinnost. Vedlejší účastník tím porušil smlouvu a je povinen platit smluvní pokutu ve výši honoráře tak, jak smlouva předpokládá. Nesprávné závěry vyústily do zásahu do majetkové sféry stěžovatele k porušení čl. 11 Listiny. Stěžovatel uvádí, že ohledně výše uvedené otázky je nepřezkoumatelné rozhodnutí dovolacího soudu, neboť se s tvrzeními stěžovatele podrobně nevypořádal, nýbrž uvedl, že jde o skutkové otázky a též odkázal na judikaturu namísto podrobné argumentace. Stěžovatel dále uvádí, že soudy nevzaly v potaz obchodní zvyklosti, ze kterých konstantně vyplývá, jaké povinnosti má pořadatel plnit. Stěžovatel se domáhal výslechů členů skupiny Katapult pro prokázání obvyklých podmínek pro vystupování této skupiny, resp. obchodních zvyklostí v oboru. Soudy neumožnily stěžovateli prokázat, že daná obchodní zvyklost platí, čímž porušily jak právo na spravedlivý proces, tak právo na ochranu majetku. Stěžovatel připomíná, že k výstavbě pódia nedošlo nejen z důvodu nedostatečné součinnosti vedlejšího účastníka, ale též z důvodu ochrany bezpečnosti a zdraví diváků či účinkujících, popř. předcházení vzniku jiných škod. Šlo tak o plnění prevenční povinnosti i plnění bezpečnostních předpisů, tedy v souladu s čl. 11 odst. 3 Listiny hovořící o tom, že vlastnictví zavazuje. Stěžovatel dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné a uvádí, že rozhodnutí soudu musí být dle judikatury Ústavního soudu bez vnitřních rozporů. Stěžovatel připomíná, že se v oblasti hudby pohybuje více než 50 let, závazky dodržuje a jde o jeho první soudní spor. Není jen fyzickou osobou, zpěvákem, ale též podnikatelem profesionálem, který odpovídá za majetek, zdraví a život zúčastněných osob. Rozhodnutí obecných soudů jsou pro stěžovatele zcela absurdní a rozhodnutí soudu dovolacího je pro stěžovatele jakožto pro "rockera" zcela nepřezkoumatelné. Místo srozumitelného vysvětlení odkázal soud na nesrozumitelnou judikaturu. Stěžovateli jde o spravedlivé rozhodnutí, na věc je nutno nahlížet optikou "selského rozumu", nikoli paragrafů a judikátů. III. Posouzení Ústavním soudem Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jádro ústavní stížnosti je založeno na nesouhlasu s právními a skutkovými závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Namítaná porušení ústavních práv stěžovatele pak považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněné. Podstata sporu spočívá v tom, zda měl stěžovatel vedlejší účastnici vrátit zálohu za plánovaný koncert, který se nakonec neuskutečnil, a zda existoval právní důvod pro to, aby si stěžovatel celou zálohu ponechal. Jak soud prvého stupně, tak soud odvolací došly k závěru, že právní důvod pro ponechání si zálohy neexistoval a Ústavní soud neshledává na odůvodnění jejich rozhodnutí jakákoli exces. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, ať již jde o hodnocení důkazů, či obecně o výklad podústavního práva. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ve vztahu k hodnocení důkazů Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takovéto vady však v napadených rozhodnutích Ústavní soud neshledává. K tvrzenému neprovedení důkazů týkajících se prokázání objektivní nemožnosti realizovat koncert, je nutno uvést, že jádrem sporu není otázka, zda bylo možno koncert realizovat, nýbrž zda si může stěžovatel ponechat zálohu za neuskutečněný koncert. Pokud odvolací soud shledal dokazování týkající se možnosti či nemožnosti konat koncert jako nadbytečné, nelze jeho závěrům ničeho vytknout, neboť by se dokazování míjelo s podstatou sporu. Odvolací soud vyšel z toho, že i kdyby bylo konání vystoupení nemožné, vedlejší účastnice nijak neporušila žádné své závazky ze smlouvy, tudíž jí měla být záloha za neuskutečněné plnění vrácena. Stěžovatel opakovaně v ústavní stížnosti uvádí, že podmínky pro výstavbu pódia měla zajistit vedlejší účastnice, z toho pak dovozuje své závěry o porušení závazku ze strany vedlejší účastnice a v důsledku toho nesprávnost rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud však po seznámení se spisovým materiálem a s argumentací obecných soudů nemůže stěžovateli přisvědčit, že by výklad podústavního práva ze strany obecných soudů byl způsobilý porušit jeho ústa