IV.ÚS 3002/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3002/20 ze dne 25. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Dostála a Kateřiny Dostálové, zastoupených JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou, sídlem Žitná 562/10, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2020 č. j. 22 Cdo 3170/2019-391, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2019 č. j. 15 Co 340/2018-339 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. února 2018 č. j. 18 C 164/2012-285, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a RNDr. Martina Bursíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 (pozn. v petitu se nesprávně uvádí "čl. 10 odst. 1") a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem (pozn. v ústavní stížnosti je tento rozsudek nesprávně označen) zrušil a vypořádal spoluvlastnictví účastníků (vedlejšího účastníka a stěžovatelů) k pozemku parc. č. X1 (zastavěná plocha a nádvoří) v k. ú. Vinohrady, obec Praha, jehož součástí je budova č. p. X2, v části obce Vinohrady (pozn. v budově bylo vymezeno celkem 27 jednotek, z toho je 14 jednotek zatíženo zákonným věcným břemenem podle zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, a mění a doplňuje zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění zákona č. 30/1978 Sb., a zákona č. 509/1991 Sb. - dále jen "zákonné opatření č. 297/1992 Sb.", a to tak, že budovu rozdělil na bytové jednotky, vedlejšímu účastníkovi jako žalobci přikázal do vlastnictví jednotky č. X3, X4, X5 a X6 včetně podílů na společných částech budovy a pozemku, a ostatní přikázal do podílového spoluvlastnictví stěžovatelů jako žalovaných (každému v rozsahu 1/2), (výroky I. - V.). Na vypořádání podílů uložil vedlejšímu účastníkovi uhradit stěžovatelům částku 1 949 580 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal a každé ze stran sporu uložil povinnost nahradit polovinu nákladů státu (výroky VII. až IX.). Při rozdělení jednotek mezi stávající spoluvlastníky vyšel z návrhu vedlejšího účastníka, když stěžovatelé neuplatnili žádné výhrady k argumentům, kterými vedlejší účastník svou představu podpořil, a jeho návrh hodnotil jako logické a spravedlivé řešení. Přikázal mu proto do výlučného vlastnictví bytové jednotky č. X7 a č. X8, obě ve 3. NP předmětné budovy, jejichž hodnotu znalec určil celkovou částkou 12 256 190 Kč. Vzhledem k tomu, že závěry znaleckého posudku obvodní soud hodnotil jako jasné, logické, odůvodněné podrobnými skutkovými zjištěními, a hodnota bytových jednotek přikázaných do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka stanovená znalcem přesáhla hodnotu jeho spoluvlastnického podílu, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vyrovnat rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 2 zákona č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník"). Přiměřenou náhradu vypořádacího podílu stanovil rozdílem mezi velikostí a hodnotou vlastnického podílu vedlejšího účastníka (1/8) ve vztahu k celkové hodnotě nemovitosti (1/8 z 82 452 878 Kč je 10 306 609,75) a odhadní cenou přidělených bytových jednotek (12 256 190 Kč). Vedlejšímu účastníkovi proto uložil povinnost uhradit stěžovatelům na vyrovnání jeho spoluvlastnického podílu částku ve výši 1 949 580 Kč (12 256 190 Kč - 10 306 609,75 Kč), a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok VI.). Delší lhůtu k plnění (§ 160 odst. 1, věta druhá za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.) stanovil s ohledem na výši plnění i s přihlédnutím k nutnosti provést zápis o vzniku jednotek do veřejného seznamu (§ 1164 občanského zákoníku). Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že bytové jednotky v 5., 6. a 7. NP jsou zatíženy věcným břemenem podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen zákon č. 42/1992 Sb.), a tedy představují specifické vlastnictví, které v podstatě nepřináší vlastníku jednotky žádné užitky. Podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb., věcné břemeno, zřízené ve prospěch družstva, totiž omezuje vlastníka budovy tak, že družstvo, případně jeho právní nástupci, mají k bytové výstavbě práva a povinnosti pronajímatele, přičemž nájemné z těchto bytů platí nájemce družstvu (či jeho právnímu nástupci). Na straně druhé je vlastník takové bytové jednotky povinen podílet se na nákladech spojených se správou, údržbou či opravami společných částí budovy (§ 1180 občanského zákoníku). Obvodní soud se proto ztotožnil se stanoviskem znalce, který konstatoval, že hodnota těchto bytových jednotek je nulová, neboť vlastnické právo k takové bytové jednotce bude vždy, vzhledem ke zvláštnímu právnímu režimu, omezeno fakticky na tzv. holé vlastnictví bez výnosů či jiných užitků, které vlastnictví věci jinak přináší. S ohledem na specifický právní režim jednotek zatížených věcným břemenem, a z toho vyplývajícího zvláštního postavení vlastníka jednotky, rozhodl soud o rozdělení této skupiny jednotek samostatně, tak, aby se spoluvlastníci na povinnostech, které se pojí s tímto "holým vlastnictvím", podíleli podle svých spoluvlastnických podílů. Vzal v úvahu celkovou plochu všech jednotek zatížených věcným břemenem, která činí 711,90 m2, a vedlejšímu účastníkovi přidělil dvě jednotky č. X9 a č. X10, jejichž součet podlahových ploch se nejvíce blíží jeho spoluvlastnického podílu (1/8) z uvedené celkové plochy těchto jednotek (88,98 m2), když součet jejich podlahových ploch je 87,10 m2 (63,90 + 23,20). Konstatoval, že nepatrný rozdíl podlahových ploch je natolik zanedbatelný, že nemůže bránit tomuto způsobu řešení. Zbylé bytové jednotky přikázal do podílového spoluvlastnictví stěžovatelů, a respektoval tak jejich stávající spoluvlastnický vztah, který navrhovali zachovat. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II., IV., V., VI., VIII. a IX. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že vypustil dva odstavce upravující užívání společných prostor, a to jednak užívání pavlačí a dále užívání dvora s tím, že tato úprava se projeví i v textu prohlášení vlastníka; jinak tento výrok potvrdil v konkrétně uvedeném správném znění (výrok II.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). 4. Proti všem výrokům rozsudku městského soudu, jakož i proti všem výrokům rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost opřeli o § 237 o. s. ř. Stěžovatelé v dovolání jako první důvod (sc. otázku) uvedli, že "důvodem pro podání dovolání je skutečnost, že otázka řešená v napadených rozsudcích nebyla dosud dovolacím soudem řešena, neboť napadenými rozsudky bylo rozhodnuto o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, které jsou omezeny věcným břemenem bytového družstva k části bytů, zřízeným podle zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 297 ze dne 20. 5. 1992". Druhým důvodem (sc. otázkou) bylo podle stěžovatelů "posouzení právní otázky jinak než věc posoudily soudy I. a II. stupně, které v rozporu se zákonem napadenými rozsudky zmenšily spoluvlastnické podíly většinových spoluvlastníků, i když v domě je byt, který přesněji odpovídal spoluvlastnickému podílu žalobce". Stěžovatelé namítali porušení svého vlastnického práva tím, že menšinový spoluvlastník je takto připravil o část jejich spoluvlastnického podílu. Vedlejší účastník vlastnil ideální 1/8 nemovitostí, což představuje 12,5 % celku. Po zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků získal vedlejší účastník spoluvlastnický podíl o velikosti 15 % celku. Soudy přisoudily do vlastnictví vedlejšího účastníka byty, které si vedlejší účastník určil bez souhlasu stěžovatelů a zkrátil jejich spoluvlastnický podíl, ačkoli to zákon neumožňuje. Soud nehledal vhodnější byt pro vedlejšího účastníka a nesouhlasem stěžovatelů se vůbec nezabýval. 5. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o n