IV.ÚS 3005/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3005/22 ze dne 21. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem, sídlem náměstí Svobody 87/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 6 Tdo 586/2022-906, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2022 č. j. 5 To 58/2022-862, rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. ledna 2022 č. j. 3 T 57/2021-820, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2021 č. j. 5 To 244/2021-766 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. srpna 2021 č. j. 3 T 57/2021-726, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásady ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 24. 8. 2021 č. j. 3 T 57/2021-726 zrušil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 10. 2021 č. j. 5 To 244/2021-766, rozsudkem ze dne 25. 1. 2022 č. j. 3 T 57/2021-820 uznal stěžovatele vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) téhož zákoníku, a za tyto trestné činy ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle okresního soudu se stěžovatel dopustil trestných činů ohrožování výchovy dítěte a týrání osoby žijící ve společném obydlí - ve stručnosti uvedeno - tak, že v období nejméně od března 2015 do 14. 8. 2020 v místě bydliště přes nesouhlas své družky Evy D. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená") neumožňoval třem společným nezletilým dětem navštěvovat mateřskou školu (s výjimkou povinného předškolního roku u jednoho z nich) a znemožňoval jim kontakt s vrstevníky a širší rodinou, zabraňoval poškozené o ně pečovat, zamykal nezletilé přes den samotné v horním patře označeného hotelu, poškozenou v přítomnosti jednoho z dětí fyzicky napadl, dále kontroloval její pohyb, poškozená v místě bydliště nemohla vycházet z domu bez jeho přítomnosti nebo "doprovodu" jeho manželky, zamezoval jí v komunikaci s jinými osobami i v samostatném obstarávání vlastních záležitostí, později ji po celý den nedovoloval opustit prostory hotelové kuchyně, kde byla neustále pod jeho dohledem, svůj pokoj v horním patře hotelu mohla obývat pouze ve večerních a nočních hodinách, přičemž horní patro budovy bylo zamčené a klíče měl pouze stěžovatel, po celou dobu ji psychicky ponižoval, když jí například říkal, že mu patří, že je jeho majetek, a poškozená se z obav ze stěžovatele chovala podle jeho vůle, jakkoli jeho chování vůči své osobě vnímala jako těžké příkoří. Podle skutkové věty rozsudku okresního soudu stěžovatel zvlášť závažný zločin znásilnění spáchal tím, že v období od června 2020 do 14. 8. 2020 v prostorách hotelu poškozenou nejméně v pěti případech donutil násilím k pohlavnímu styku. 3. Krajský soud usnesením ze dne 9. 3. 2022 č. j. 5 To 58/2022-862 odvolání stěžovatele podané proti tomuto rozsudku okresního soudu podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že se přečinu ohrožování výchovy dítěte nedopustil. Volný čas trávil s rodinou, děti byly zabezpečené, měly hračky, zábavní elektroniku a mohly si hrát venku. Prvním rozsudkem okresního soudu nebyl tímto přečinem uznán vinným. Nedošlo ani ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí. I z výpovědi manželky vyplynulo, že šlo o běžné soužití. Naopak výpověď poškozené je nevěrohodná. Podle jeho názoru na něj velice žárlí a eskalovala situaci. Sama připustila, že mohla kdykoliv odejít. Poukazuje rovněž na výpověď její sestry. Ke zvlášť závažnému zločinu znásilnění prohlašuje, že poškozenou nikdy neznásilnil, nikdy nevnímal jakýkoli náznak, že by byl pohlavní styk proti její vůli. 6. Rozhodnutí soudů se podle stěžovatele opírají o výpověď poškozené a o sdělení, které adresovala svým známým. Od ostatních svědků však nic v obdobném smyslu nevyznělo. Tvrdí, že poškozená o připravovaných nahrávkách věděla a zinscenovala je, působila také na obě svědkyně Novotné (jedná se o pseudonym). Skutková zjištění soudů jsou tak ve zjevném rozporu s provedenými důkazy a jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu, a to znaleckém posudku PhDr. Ivany Holešovské. Znalkyně posuzovala partnerskou dynamiku pouze na základě informací od poškozené. Podle jeho názoru je zaujatá, nikoli nestranná, neboť projevila osobní názor na věc tím, že označila stěžovatelem nastolené "poměry" za "hrůzu". Znalkyně přehlížela, že v inkriminovaném období nebyl zapsán v rodných listech dětí jako otec, tedy neměl právo rozhodovat, zda budou navštěvovat mateřskou školu, přičemž jeho nejmladší dcera ještě nebyla v tzv. školkovém věku. Stěžovatel polemizuje též se závěrem znalkyně, podle které znemožňoval dětem kontakty s vrstevníky, a namítá, že byl zjištěn opak. Poškozená nemá dobré vztahy se svými příbuznými, což vysvětluje omezenou komunikaci s nimi. Sama znalkyně přitom připustila, že výchovné prostřední bylo nedostačující i z důvodů u poškozené. Dále z provedeného dokazování vyplývají skutečnosti svědčící pro jeho nevinu, mimo jiné že poškozenou na osobní svobodě neomezoval. 7. Podle stěžovatele okresní soud při stanovení výše trestu zohlednil v jeho neprospěch, že byl v roce 2012 odsouzen pro trestné činy ohrožování výchovy mládeže a vydírání, avšak odsouzení bylo již zahlazeno. Obdobně nelze k jeho tíži klást podmíněné propuštění a odtud vyplývající nevykonaný zbytek trestu, jakož i skutečnosti, že se trestné činnosti podle soudů dopouštěl po dobu přesahující pět let a jednáním podobným tomu, pro které byl již dříve odsouzen a trestán. Okresní soud opakovaně přihlédl k přitěžující okolnosti, která je zároveň znakem skutkové podstaty. Tím porušil zákaz dvojího přičítání a soudy vyšších stupňů tento postup akceptovaly jako správný. Smysl postrádá odůvodnění výše trestu slovy "při množství přitěžujících okolností, jak jsou výše uvedeny, a absenci polehčujících okolností", o to víc, když soud o několik řádků výše uvedl, že "neshledal polehčující okolnost s výjimkou toho, že předchozí odsouzení jsou zahlazena". 8. Závěrem stěžovatel poukazuje na svůj nepříznivý zdravotní stav, který je následkem cévní mozkové příhody. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. K rozhodování o ústavnosti rozsudku okresního soudu ze dne 24. 8. 2021 č. j. 3 T 57/2021-726, který zrušil krajský soud, není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). 10. Stěžovatel dále požaduje zrušení usnesení krajského soudu ze dne 20. 10. 2021 č. j. 5 To 244/2021-766, kterým byl zrušen předchozí rozsudek okresního soudu. Protože tímto rozhodnutím řízení nekončí, nejde o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Místo toho se jím otevírá prostor k ochraně práv účastníků řízení v pokračujícím řízení. Jsou-li ústavní stížností rozporovány "pouze" právní závěry obsažené v kasačním rozhodnutí, jež zavazují soudy nižšího stupně v dalším řízení, pak lze účinnou ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod dosáhnout zrušením navazujících rozhodnutí obecných soudů s tím, že při střetu bude mít právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu přednost před právním názorem vysloveným v předchozí