IV.ÚS 301/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 N 190/47 SbNU 465 Slovenské důchody VI; k precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 13. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. G. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005 č. j. 6 Ads 62/2003-31 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2003 č. j. 4 Cad 59/2003-16, vydaným ve věci stěžovatelčiny žádosti o přiznání vyrovnávacího přídavku k důchodu. I. Nerespektováním základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod uplatnil Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 23. 2. 2005 č. j. 6 Ads 62/2003-31 státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čímž porušil i právo stěžovatelky zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005 č. j. 6 Ads 62/2003-31 se ruší. III. Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2003 č. j. 4 Cad 59/2003-16 se odmítá. Odůvodnění I. Část rekapitulační 1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatelka napadla shora označené rozsudky správních soudů. Poukázala na to, že správní soudy nerespektovaly základní principy právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky; dále jen „Ústava“), nedbaly zásady rovnosti v právech, zásady právní jistoty a předvídatelnosti práva, a v důsledku toho jí upřely právo na hmotné zabezpečení ve stáří [čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)] a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). I. A Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy a Českou správou sociálního zabezpečení 2. K ověření stěžovatelčiných tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 4 Cad 59/2003, z něhož zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení (dále též jen „ČSSZ“) rozhodnutím ze dne 29. 4. 2003 zamítla žádost stěžovatelky o přiznání vyrovnávacího přídavku k důchodu, který jí vyplácí Sociální pojišťovna – ústředí Bratislava, a že stěžovatelka napadla toto rozhodnutí správní žalobou, ve které tvrdila, že postupem při přiznávání starobního důchodu byla vystavena diskriminaci. Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že ČSSZ nepochybila, neboť zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ani Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, vyhlášená pod č. 228/1993 Sb., (dále též jen „Smlouva“) pojem vyrovnávacího přídavku neznají. 3. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že stěžovatelka, narozená v roce 1944, která je a byla občankou České republiky, studovala, pracovala a trvale žije a žila na území České republiky (dále též jen „ČR“) s výjimkou doby od 1. 7. 1972 do 30. 4. 1993, kdy trvale žila a pracovala na území Slovenské republiky (dále též jen „SR“), požádala v roce 2001 o starobní důchod. Podle čl. 20 Smlouvy byla její žádost postoupena slovenskému nositeli důchodového pojištění, jenž stěžovatelce přiznal od března 2001 starobní důchod ve výši 4 350 Sk, ČSSZ jí přiznala od téhož data dílčí starobní důchod ve výši 1 468 Kč. Stěžovatelka neuspěla s opakovanou žádostí o odstranění tvrdosti, kterou spatřovala v tom, že součet obou důchodů nedosahoval výše důchodů jiných občanů ČR, kterým byl důchod vyplácen výhradně podle českých předpisů, a jak shora uvedeno, neuspěla ani se žádostí o poskytnutí vyrovnávacího přídavku. 4. Ke kasačním námitkám založeným na tvrzení o diskriminaci stěžovatelky Nejvyšší správní soud nejprve vyložil, které právní normy vzal v úvahu při posuzování a projednávání předmětné věci: a) z hmotněprávních vnitrostátních norem citoval ústavní předpisy – čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 10, čl. 87 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ve znění od 1. 6. 2002 a čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 1 a 3 a čl. 41 odst. 1 Listiny, předpisy o důchodovém pojištění – ustanovení § 8, § 13 odst. 2, § 28, § 32, § 61 odst. 1 a § 71 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění účinného od 1. 1. 1996 a zmínil i dřívější předpis, kterým byl zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Pro pochopení důvodů aplikace Smlouvy Nejvyšší správní soud připojil citaci obsahu vnitrostátních a mezinárodních norem týkajících se zániku České a Slovenské Federativní Republiky (dále též jen „ČSFR“) – čl. 1 odst. 1 a čl. 8 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 4, čl. 5 odst. 2 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, čl. 3 odst. 2, čl. 7, čl. 11 a čl. 20 Smlouvy, čl. 3 ústavního zákona č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku, a čl. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o společném postupu při dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a o jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku, vyhlášené pod č. 63/2000 Sb. m. s. Nejvyšší správní soud dále citoval předpisy nemocenského pojištění – ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění před a po novele provedené zákonem č. 160/1995 Sb., a předpis týkající se financování důchodového pojištění – zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. K tomuto uvedl, že příjmy a výdaje důchodového pojištění jsou součástí státního rozpočtu ČR a že sociální zabezpečení včetně důchodového zabezpečení bylo jako výdaj zahrnuto do konce roku 1992 v rozpočtech obou republik; financování důchodového pojištění ze státního rozpočtu bylo zavedeno zákonem č. 76/1952 Sb., o dani ze mzdy; b) za základní procesněprávní vnitrostátní normu označil zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení – ustanovení § 81 odst. 2, § 108, a dále citoval ustanovení § 56 odst. 1 písm. b), c) a d) zákona o důchodovém pojištění; c) z mezinárodních norem uvedl čl. 2 odst. 1 a čl. 9 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb., čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., čl. 12 odst. 4 Evropské sociální charty, vyhlášené pod č. 14/2000 Sb. m. s., a čl. 2 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám, vyhlášené pod č. 292/1999 Sb.; d) z práva Evropských společenství (dále též jen „ES“) vzhledem ke členství České republiky v Evropské unii dnem 1. 5. 2004 přihlédl k Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (dále též jen „Nařízení“), a to čl. 1 písm. t), čl. 3, čl. 6, čl. 13 odst. 2 písm. a), čl. 44, čl. 50, čl. 51, včetně přílohy II. (po přečíslování v důsledku Nařízení Rady (EHS) č. 1390/81 pod označením III.), která v odd. 44 uvádí, že použitelným ustanovením zůstává čl. 20 Smlouvy. Nejvyšší správní soud upozornil, že obecné kritérium pro určení relevantního právního řádu uvedené v čl. 13 odst. 2 písm. a) Nařízení se pro oblast vztahů krytých ustanovením čl. 20 Smlouvy nepoužije, neboť toto ustanovení Smlouvy je speciálním ve vztahu k citovanému ustanovení Nařízení, a zmínil temporální účinky práva ES ve vztahu k právnímu prostředí nově přistoupivších členů (čl. 94 Nařízení a v rozsudku citovaná rozhodnutí Evropského soudního dvora). 5. Při právním posouzení námitek stěžovatelky se Nejvyšší správní soud nejprve zaměřil na procesní aspekty věci; zdůraznil, že stěžovatelkou požadovaná dávka „vyrovnávací přídavek“ sice v systému sociálního pojištění neexistuje, její návrh však ČSSZ posoudila jako návrh na zahájení řízení o změně již přiznaného starobního důchodu. Návrhu však nebylo možno vyhovět, neboť nebylo zjištěno, že by důchod byl přiznán a vyplácen v částce nižší, než v jaké náleží. Nejvyšší správní soud uvedl, že by mohl stěžovatelčině námitce přisvědčit jen tehdy, pokud by nabyl přesvědčení, že přiznání dílčího starobního důchodu opírající se o Smlouvu a ustanovení § 29 ve spojení s ustanovením § 61 zákona o důchodovém pojištění neslo známky zakázané diskriminace. Tomu však v jejím případě nebylo, a proto námitka nebyla důvodná. K odůvodnění svého závěru Nejvyšší správní soud považova