IV.ÚS 301/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 301/22 ze dne 20. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. M., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 30 Cdo 3133/2021-220, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2021 č. j. 12 Co 56/2021-183 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. prosince 2020 č. j. 15 C 108/2020-140, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud) zamítl stěžovatelčinu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 3 201 919,53 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat náhradu škody způsobené stěžovatelce tím, že jí vlastněné nemovitosti byly v trestní věci vedené proti jejímu otci zajištěny usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ze dne 4. 6. 2015 č. j. OKFK-250-16115/TČ-2011-251202-C. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") při hlavním líčení dne 19. 7. 2018 zajištění nemovitostí zrušil. Jeho rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 10. 2018. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nemovitosti byly stěžovatelce darovány v roce 2007 a dům byl kolaudován v roce 2010, pročež je vyloučeno, že by došlo k jejich pořízení v souvislosti s později páchanou trestnou činností. Jakékoliv následné zhodnocení nemovitostí z prostředků z trestné činnosti se nepodařilo prokázat. Obvodní soud dospěl k závěru, že usnesení policejního orgánu není nezákonným rozhodnutím, neboť nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. Zajištění nemovitostí bylo zrušeno po vyhodnocení celé důkazní situace v řízení před soudem. Z rozhodnutí městského soudu, kterým bylo zajištění zrušeno, nevyplývá, že by bylo možné postup či rozhodnutí policejního orgánu považovat za nezákonné. Zvolila-li tedy stěžovatelka jako odpovědnostní titul uvedené rozhodnutí, nelze jí nárok na náhradu škody přiznat. Sám obvodní soud nemá podle svého názoru pravomoc přezkoumávat správnost takového rozhodnutí. Namítala-li alternativně stěžovatelka, že jí způsobená újma byla prohloubena postupem orgánů státního zastupitelství, které jí neumožnily nemovitosti v omezeném režimu ekonomicky využívat, nemohl obvodní soud ani tento postup přezkoumat. K tomu je příslušné pouze nadřízené státní zastupitelství. 3. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Z ustálené judikatury podle městského soudu plyne, že neodsuzující konec trestního řízení nezakládá automaticky nárok na náhradu škody způsobené zajištěním majetku. Soud v odškodňovacím řízení rovněž není oprávněn přezkoumávat namítaný rozpor rozhodnutí o zajištění majetku se zákonem. Bylo-li rozhodnutí zrušeno z důvodu, že pominuly důvody pro jeho vydání, nezakládá taková situace odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Smyslem rozhodnutí o zajištění majetku je především umožnit orgánům činným v trestním řízení prověřit podezření z možného spáchání trestného činu. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelka své dovolání opřela o skutková zjištění, která však z rozhodnutí soudů nižších stupňů neplynou. Přezkoumat nebylo možné ani závěr soudů o postupu státní zástupkyně, která podle stěžovatelky mohla rozsah újmy zmírnit. Tento závěr městského soudu totiž spočíval na dvou nezávislých důvodech, přičemž stěžovatelka napadla pouze jeden z nich. Soudní rozhodnutí, které nebylo zrušeno, nemůže soud v řízení o odpovědnosti státu zásadně přezkoumat. Při řešení věci se tak městský soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že důvody odmítnutí poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva jsou formalistické, neboť ke vzniku újmy zjevně došlo. Stěžovatelka nemohla nemovitosti ani pronajmout (po uplynutí sjednané doby v původní nájemní smlouvě). Přestože stěžovatelka navrhovala státnímu zástupci uzavření smluv s výpovědní dobou vázanou na právní moc případného odsuzujícího rozsudku, státní orgány se vůbec nepokoušely zmenšit dopad do vlastnického práva stěžovatelky (předchozí nájemné činilo zhruba 187 000 Kč měsíčně). Trestní soud přitom explicitně deklaroval, že zajištění bylo od počátku nedůvodné. Následně bylo zajištění majetku soudem zrušeno s tím, že mezi majetkem stěžovatelky a trestnou činností nebylo možné najít žádnou spojitost. Stěžovatelka majetek nabyla dávno před údajnými skutky, pro něž byla podána obžaloba. Přitom se nepodařilo prokázat ani následné zhodnocení nemovitosti z výnosů z trestné činnosti. 6. Dále stěžovatelka odmítá argumentaci soudu, dle které soud nemá pravomoc přezkoumat činnost státního zástupce. Odkazy na judikaturu, které soudy v napadených rozhodnutích uvedly, jsou podle stěžovatelky nepřípadné nebo problematické. Následně stěžovatelka popisuje rozdíly mezi odkazovanými rozhodnutími a její věcí. Nejvyšší soud rovněž dezinterpretoval obsah stěžovatelčina dovolání a k podstatě jejích námitek se nevyjádřil. 7. Za nesprávný považuje stěžovatelka názor, že stát nemůže odpovídat za škodu vzniklou rozhodnutím, které následně nebylo zrušeno. Za důsledky řady takových rozhodnutí stát naopak odpovědnost nese, což uvádí i sám Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. Nijak však neodůvodnil, z jakého důvodu není stěžovatelčina situace stejná jako u Nejvyšším soudem uvedených rozhodnutí. S odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka namítá, že stát se nemůže odpovědnosti za škodu způsobenou jeho orgány zbavit formalistickými postupy a vyloučením určité újmy mimo dosah čl. 36 odst. 3 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Stěžovatelka se žalobou domáhala náhrady škody za omezení vlastnického práva zajištěním nemovitosti v trestním řízení. Jak sama uvedla i v ústavní stížnosti, právě uvedené rozhodnutí o zajištění bylo hlavním důvodem pro podání žaloby. Nesnížení dopadů tohoto zajištění státní zástupkyní bylo vedlejší. 11. Z hlediska předmětu ústavní stížnosti (porušení ústavních práv stěžovatelky) nepovažuje Ústavní soud za nutné potvrzovat ústavní konformitu všech závěrů napadených rozhodnutí, natož těch obecných. Pro posouzení ústavnosti zásahu do základních práv stěžovatelky je rozhodující způsob, jakým soudy dovodily,