IV.ÚS 3010/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3010/20 ze dne 24. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti právnické osoby Společenství vlastníků X, zastoupené JUDr. Dušanem Hebortem, advokátem, sídlem Marie Pujmanové 2447/9, Most, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2020 č. j. 26 Cdo 2778/2019-169, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Ivana Zuckersteina, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozsudku 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu označeného v záhlaví tvrdíc, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 8. 2018 č. j. 6 C 50/2017-80 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce 114 582,82 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka je společenstvím vlastníků jednotek (§ 1194 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), která vykonává správu domů, v nichž vedlejší účastník vlastní 6 bytových jednotek. Okresní soud shledal, že stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi řádně za rok 2015 vyúčtovala zálohy na plnění spojená s užíváním jeho bytů, protože vedlejší účastník nezaplatil celou vyúčtovanou částku, okresní soud rozhodl, že je povinen zaplatit vyúčtovaný nedoplatek společně s příslušenstvím. 3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 3. 2019 č. j. 26 Co 14/2019-132 změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl. Uvedl, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby spojené s užíváním bytu je řádnost provedení vyúčtování. Vyúčtování je řádné tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Krajský soud připustil, že v posuzované věci bylo obtížné přiřadit platby jednotlivým zálohám či předepsaným příspěvkům, neboť platby vedlejší účastník poukazoval dlouhodobě nahodile a bez variabilního symbolu. Ke dni vyúčtování (11. 4. 2016) však stěžovatelka znala celkové plnění vedlejšího účastníka za rok 2015 (303 491 Kč). Částí této úhrady pokryla příspěvky na správu domu a zbývající část použila na částečnou úhradu nákladů za služby pro všech 6 bytů ve vlastnictví vedlejšího účastníka. V takovém případě mělo vyúčtování u každého z bytů obsahovat nejen skutečnou výši nákladů, ale i částku, která byla v průběhu roku na tyto náklady zaplacena (byť jednorázově). Ve vyúčtování v posuzované věci krajský soud postrádal vyúčtování cen a zároveň záloh či jednorázových plateb za dodávku služeb. Nešlo podle něj tedy o řádné vyúčtování, které by přivodilo splatnost nedoplatku za služby. 4. Stěžovatelčino dovolání proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší soud rozsudkem, který je napaden ústavní stížností. Poukázal na § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen "zákon č. 67/2013 Sb."), podle něhož vyúčtování musí obsahovat skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby. Tento požadavek splněn nebyl, protože posuzované vyúčtování neobsahovalo výši skutečně zaplacených záloh v roce 2015. Jejich výše byla stěžovatelce v době vyúčtování známa, byť byly hrazeny jednorázově. Vyúčtování tak postrádalo jednu z předepsaných náležitostí, nebylo tudíž schopno založit splatnost v něm uvedeného nedoplatku. Výše uhrazených záloh byla od celkových nákladů za služby odečtena až v dokladu nazvaném "celkové vyúčtování bytových jednotek", který však nebyl podepsán ani datován, nebylo z něj tedy patrno, kdo a kdy jej vyhotovil. Vyúčtování je účetní doklad, a proto musí splňovat i požadavky podle § 11 odst. 1 písm. d) a f) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, tj. obsahovat informaci, kdo a kdy jej vyhotovil. V řízení nebylo ani prokázáno, že by tento doklad byl součástí provedeného vyúčtování a spolu s ním vedlejšímu účastníkovi doručen. Krajský soud jej tedy podle Nejvyššího soudu správně nepovažoval za součást vyúčtování. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka upozorňuje, že vedlejší účastník za 5 ze 6 bytů v budovách, které spravuje stěžovatelka, od roku 2018 nic neplatí. V roce 2015, jehož se týká spor, vedlejší účastník platby zasílal alespoň nahodile, byť bez variabilního symbolu. Kvůli nahodilosti plateb bylo přehlednější, aby stěžovatelka vyúčtovala náklady za jednotlivé byty a následně v samostatném dokumentu poměřila celkovou sumu nákladů na služby a plateb do fondů se sumou došlých plateb. Výsledek pak představoval souhrnný nedoplatek. Požadavek krajského soudu a Nejvyššího soudu nevede k jiné výši souhrnného nedoplatku. Jejich závěr je pouze založen na formalizmu, podle něhož mají být platby rozděleny do položek u jednotlivých bytů. Takové rozdělení by vyžadovalo dodatečných 720 účetních operací za rok, a to bez jakéhokoli přínosu z hlediska srozumitelnosti a ověřitelnosti výsledku. Stěžovatelka tvrdí, že nejpozději při jednání před okresním soudem byl vedlejší účastník seznámen s výší plateb, výší záloh a výsledným nedoplatkem, neboť okresní soud dokazoval dokumentem, v němž bylo provedeno zúčtování dlužných a došlých plateb za rok 2015. Vada v podobě chybějícího podpisu na zúčtování byla zhojena na jednání, neboť se zde stalo zřejmým, že zúčtování bylo učiněno jménem stěžovatelky. 6. Ve společenství vlastníků jednotek platí, že co neuhradí jeden z členů, musí uhradit zbylí členové, protože jiná možnost sanace "vnitřního" dluhu není. Není-li vedlejší účastník povinen zaplatit nedoplatek z vyúčtování, nebude mít stěžovatelka jinou možnost než nedoplatek vyrovnat z prostředků ostatních členů. Rozdělila-li by stěžovatelka nahodilé platby vedlejšího účastníka ke každé z 5 položek nákladů u každého z 5 bytů, za které nebylo řádně placeno, bylo by pro vedlejšího účastníka mnohem náročnější zkontrolovat, zda suma jednotlivých "mikrozáloh" odpovídá celkové částce, jíž poukázal. Naopak poměření nákladů a došlých záloh v jednom dokumentu je daleko přehlednější. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 8. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti požaduje zrušit výhradně I. výrok rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání zamítnuto. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu má ještě II. výrok, který se týká nákladů řízení (podle něj má stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6 000 Kč). Ústavní soud je sice obecně vázán petitem ústavní stížnosti. Ani vázanost Ústavního soudu petitem však nemůže vést k tomu, že by z rozsahu ústavní stížnosti směřující proti výroku o věci samé mohl být vyloučen na tomto výroku závislý výrok o nákladech řízení. Opačný výklad nelze připustit, neboť by v případě důvodnosti ústavní stížnosti proti výroku ve věci samé vedl k nesmyslným důsledkům. Proto Ústavní soud vychází z toho, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu v celém rozsahu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky. 10. Podle § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. musí poskytovatel služeb [jím je podle § 2 písm. a) bodu 2. daného zákona společenství vlastníků jednotek] ve vyúčtování uvést skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby tak, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtován