IV.ÚS 3011/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3011/17 ze dne 20. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. H., t. č. ve Věznici Pardubice, Husova 94, 530 44 Pardubice, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem O. Lysohorského 702, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. června 2017 č. j. 7 To 74/2017-582, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. března 2017 č. j. 6 T 85/2010-544, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. srpna 2016 č. j. 6 T 85/2010-436, a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. května 2011 č. j. 6 T 85/2010-230, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 25. září 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se P. H. (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 30. května 2011 č. j. 6 T 85/2010-230, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. září 2011 č. j. 7 To 220/2011-269, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání šestnácti měsíců. Pro jeho výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovatel zavázán zaplatit poškozené obchodní společnosti R. M. S. plus spol. s r. o., IČ: 65412508, škodu ve výši 14 826 Kč. Dne 22. července 2016 podal stěžovatel u soudu prvního stupně návrh na povolení obnovy řízení. Usnesením ze dne 31. srpna 2016 č. j. 6 T 85/2010-436 soud prvního stupně návrh stěžovatele zamítl, avšak toto rozhodnutí následně zrušil svým usnesením ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 7 To 322/2016-479 Krajský soud v Ostravě (dále také jen "stížnostní soud"). Důvodem byly pochybnosti stížnostního soudu o včasném doručení předvolání stěžovatele k nařízenému veřejnému zasedání. Soud prvního stupně následně návrh stěžovatele podrobně projednal a usnesením ze dne 9. března 2017 č. j. 6 T 85/2010-544 jej opět zamítl. Stížnost stěžovatele stížnostní soud usnesením ze dne 27. června 2017 č. j. 7 To 74/2017-582 zamítl. Učinil tak proto, neboť shledal, že soud prvního stupně nepochybil, když uzavřel, že "nebyly shledány nová tvrzení a nové důkazy, které by mohly zvrátit původní rozhodnutí soudu prvního stupně". III. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že od počátku trestního stíhání popíral svoji vinu. Je přesvědčen, že v trestním řízení nebyla nade vší pochybnost jeho vina prokázána, zejména absentují subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. V řízení o povolení obnovy řízení prý od počátku poukazoval na skutečnost, že jednání, které mu bylo kladeno za vinu, se nedopustil, případně nenaplňuje znaky trestného činu zpronevěry. V neposlední řadě stěžovatel namítal nezohlednění principu ultima ratio a z něj vyplývající zásady subsidiarity trestní represe. IV. Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů, musel zkoumat, zda návrh stěžovatele splňuje veškeré náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. května 2011 č. j. 6 T 85/2010-230, opožděná (neboť dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí stěžovateli již dávno uplynula). Ústavní soud navíc zjistil, že stěžovatel rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním, k němuž byl původní rozsudek změněn. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. září 2011 č. j. 7 To 220/2011-269 však stěžovatel nenapadá a z obsahu ústavní stížnosti ani není zřejmé, zda stěžovatel proti němu podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně o vině a trestu, odmítl, neboť jde o návrh podaný zcela zřejmě po lhůtě ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížností stěžovatele se však Ústavní soud nemohl zabývat ani v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení Okresního soudu ze dne 31. srpna 2016 č. j. 6 T 85/2010-436, neboť označené rozhodnutí soudu prvního stupně následně zrušil stížnostní soud svým usnesením ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 7 To 322/2016-479. Ke kasaci pravomocně zrušeného rozhodnutí soudu prvního stupně Ústavní soud nemohl přistoupit, neboť k jeho opětovnému zrušení mu zákon o Ústavním soudu neposkytuje nezbytný procesní prostor [ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu totiž nejde o pravomocné rozhodnutí]. V tomto rozsahu proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť v této části představuje návrh, k jehož projednání není příslušný. V. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako přípustnou, podanou včas osobou oprávněnou a splňující ostatní zákonné požadavky. Proto přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zvrácení závěru obecných soudů, podle něhož jeho návrh na povolení obnovy řízení neobsahoval žádné nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Obnova řízení ve smyslu § 277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění konkrétních nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, že tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným, původním rozhodnutím (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08). V řízení o povolení obnovy se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale v intencích ustanovení § 278 tr. řádu se výlučně posuzuje otázka, zda by nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohly odůvodnit jiné než pravomocné rozhodnutí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04). Za skutečnosti a důkazy dříve neznámé jsou považovány ty, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování v původním řízení, které bylo pravomocně skončeno a jehož se návrh na povolení obnovy týká. Oproti tomu nelze považovat za skutečnosti soudu dříve neznámé ty, které nalézací soud v původním řízení nebral v úvahu, neboť je považoval za nepodstatné. Názor nalézacího soudu ohledně relevance takových skutečností a důkazů nemůže být korigován v řízení o povolení obnovy řízení (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08, či ze dne 24. února 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08). Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, směřuje-li ústavní stížnost proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, není úkolem ústavního soudnictví hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obec