IV.ÚS 3011/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3011/18 ze dne 19. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Zachové, zastoupené JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem Libušinka 180, Trutnov, proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2018, č.j. 21 Co 110/2018-309, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Petra Koukola, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem ze dne 26. 1. 2018, č.j. 7 C 112/2016-249, Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") zrušil spoluvlastnictví k blíže specifikovaným nemovitým věcem, které přikázal do vlastnictví vedlejšího účastníka, přičemž rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na vypořádací podíl ze zrušeného spoluvlastnictví k nemovitým věcem částku 1.526.250 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I., II. a III.). Výrokem IV. byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka, aby byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit mu částku 50 000 Kč. Dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 243.468,50 Kč (výrok V.) a České republice na nákladech řízení částku 9.595 Kč (výrok VI.). 2. Rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č.j. 21 Co 110/2018-309, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu v napadené části výroku III. o lhůtě k plnění a ve výroku IV. (výrok I.). Výrokem II. krajský soud změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích V. a VI. tak, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovatelce náklady řízení před okresním soudem ve výši 124.519,50 Kč a České republice náklady řízení před okresním soudem v částce 6.397 Kč a stěžovatelka je povinna nahradit České republice náklady řízení před okresním soudem v částce 3.198 Kč. Výrokem III. pak krajský soud rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení v částce 9.637,60 Kč. II. 3. Podle přesvědčení stěžovatelky došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně stěžovatelka nesouhlasí s faktickým snížením náhrady nákladů řízení před okresním soudem o téměř o 120.000 Kč a s přiznanou výší náhrady nákladů za odvolací řízení. 4. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že při jednání neuvedl nic, co by nasvědčovalo změně rozhodnutí okresního soudu a důvody pro změnu uvedl až v napadeném rozhodnutí, které je proto třeba považovat za překvapivé. Namítá, že krajský soud vyšel při posuzování úspěchu ve sporu čistě z matematického výpočtu, který porovnal s výší plnění, které bylo stěžovatelům přiznáno, a to aniž by jakkoliv zhodnotil specifické okolnosti daného případu a průběh předžalobní komunikace. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že měla plný procesní úspěch ve věci a že důvodem podání žaloby byla zjevná neochota vedlejšího účastníka spor konstruktivně vyřešit. 5. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, namítá stěžovatelka, že předmětem odvolacího řízení nebyla pouze částka 50.000 Kč, jak uvedl krajský soud, jelikož odvolání vedlejšího účastníka směřovalo kromě výroků IV., V. a VI. i do výroku III., v rámci kterého vedlejší účastník napadal splatnost vypořádacího podílu. Předmětem odvolacího řízení tak dle stěžovatelky bylo i zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a tarifní hodnota měla být tudíž vyšší. III. 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. 7. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelkou a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. 9. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s tím, jak krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před okresním soudem a o náhradě nákladů odvolacího řízení. 10. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud zabýval opakovaně. Zdůraznil přitom, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě zcela neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné, když s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3436/18 ze dne 19. 2. 2019). 11. Vytýká-li stěžovatelka krajskému soudu, že nic nenasvědčovalo změně rozhodnutí okresního soudu a napadené rozhodnutí je proto třeba považovat za překvapivé, nelze s tímto jejím tvrzením souhlasit. Z vyžádaného spisového materiálu je zřejmé, že vedlejší účastník brojil odvoláním mimo jiné právě proti rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka měla možnost se k odvolání písemně vyjádřit a také tak učinila, na což reagoval vedlejší účastník replikou, která následně byla při jednání před odvolacím soudem předložena k vyjádření advokátovi stěžovatelky. Pokud krajský soud dospěl k závěru, že je nutné přistoupit ke změně výroku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem, nejde s ohledem na výše uvedené o skutečnost, jež by mohla založit závěr o překvapivosti rozhodnutí krajského soudu. 12. Rozhodnutí o změně výroku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem přitom krajský soud také adekvátně zdůvodnil, když rozvedl, jakými úvahami se řídil, a odkázal na příslušná zákonná a podzákonná ustanovení a relevantní judikaturu. Při určování konkrétní výše náhrady nákladů řízení konstatoval, že v části řízení o zaplacení 50.000 Kč byla stěžovatelka úspěšná zcela. V souvislosti s řízením o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pak poukázal na to, že oba účastníci navrhovali, aby jejich podílové spoluvlastnictví soud zrušil a vypořádal tak, že nemovitosti budou přikázány do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, přičemž stěžovatelka navrhovala původně vypořádací podíl ve výši 1.597.500 Kč, v