IV.ÚS 3012/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3012/21 ze dne 15. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. V., t. č. ve Věznici Znojmo, zastoupeného Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2021 č. j. 3 To 92/2021-107, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 11. 3. 2021 č. j. 3 Pp 1/2021-63 podle § 88 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za použití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 17 T 30/2002 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 9 To 74/2017. 3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 4. 2021 č. j. 3 To 92/2021-70 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. 4. Ústavní soud nálezem ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1711/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele proti oběma usnesením obecných soudů tak, že usnesení krajského soudu pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zákazu dvojího přičítání zaručeného v čl. 40 odst. 5 Listiny zrušil [podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona] a ve zbytku ústavní stížnost odmítl [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný]. 5. Poté krajský soud napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu (č. j. 3 Pp 1/2021-63) podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud nerespektoval nosné důvody nálezu sp. zn. III. ÚS 1711/21. Krajský soud sice již nezopakoval nesprávná zjištění, která zahrnul do odůvodnění nálezem zrušeného usnesení (jmenovitě, že byl odsouzen za týrání zvířat a nemá nic splaceno na způsobenou škodu), avšak nezabýval se dostatečně aktuálním stavem nápravy během výkonu trestu, prognózou řádného života ani dalšími relevantními okolnostmi. 7. Stěžovatel vytýká, že krajský soud rozhodl v neveřejném zasedání, ačkoli obhajoba žádala o konání veřejného zasedání. Kasační zásah Ústavního soudu věc vrátil do fáze řízení o instanční stížnosti, nicméně i bez něj by býval mohl již v říjnu 2021 (po uplynutí lhůty podle § 331 odst. 5 trestního řádu) podat novou žádost o podmíněné propuštění, čímž by dosáhl nového posouzení okresním soudem, který by nařídil veřejné zasedání. Krajský soud dokazování doplnil pouze na základě podkladů předaných obhajobou, jmenovitě zprávy Vězeňské služby České republiky. 8. Stěžovatel dovozuje, že ačkoli krajský soud prohlásil, že respektuje nález sp. zn. III. ÚS 1711/21, zabýval se zejména nálezem ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21 (vydaným ve věci jiného stěžovatele), a to s důrazem na odlišná stanoviska členů rozhodujícího senátu. Ve výsledku se podle stěžovatele krajský soud této judikatuře zpronevěřil. 9. Krajský soud, tvrdí dále stěžovatel, nedocenil, že se za posledních dvacet let nedopustil žádné trestné činnosti, nyní je mu padesát let a má manželku a čtrnáctiletého syna. Krajský soud stěžovateli poskytl "tříbodový" návod, co by měl ve svém přístupu zlepšit. Jde však o naprostá nova, k nimž se nemohl dříve než v ústavní stížnosti vyjádřit. Zaprvé by stěžovatel měl mít jasný plán, zda může provést své oddlužení. Oddlužení však není zákonná podmínka pro podmíněné propuštění, zatímco zákonem vyžadovanou snahu odčinit následky protiprávního jednání stěžovatel v omezené míře vykazuje. Zadruhé by měl usilovat o obnovení certifikátů a provedení sebevzdělávání. Rovněž v tomto směru krajský soud vybočil ze zákonné úpravy, neboť i bez splnění těchto kvalifikačních předpokladů může vykonávat práci v oblasti informačních technologií. Zatřetí by měl své bydlení řešit vlastním aktivním přístupem, např. ve spolupráci s Probační a mediační službou České republiky. Stěžovatel však má bydlení zajištěné jinou cestou, a to primárně prostřednictvím rodinných příslušníků. 10. Stěžovatel připouští, že se od roku 2003 do roku 2017 vyhýbal trestnímu stíhání, nicméně okolnosti nastalé před vydáním odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 17 T 30/2002 mu není přípustné klást k tíži. Nelze také přehlédnout, že nebyl do výkonu nyní vykonávaného trestu odnětí svobody dodán, nýbrž tam byl pouze převeden po vydání zmiňovaného rozsudku ze dne 9. 11. 2017, resp. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 9 To 74/2017. Tím se jeho věc liší od východisek nálezu sp. zn. IV. ÚS 575/21. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což v posuzované věci zdůraznil též krajský soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby tyto své názory přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel obstát. 14. Trestní zákoník upravuje podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v § 88 až 91. V § 88 odst. 1 vymezuje tři podmínky pro podmíněné propuštění odsouzeného na svobodu: vykonání alespoň poloviny uloženého trestu odnětí svobody, prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu (po právní moci rozsudku) a o