IV.ÚS 3014/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3014/23 ze dne 10. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného JUDr. Ondřejem Sovákem, advokátem, sídlem Švédská 107/39, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. srpna 2023 č. j. 5 To 38/2023-10365 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2023 č. j. 74 T 12/2022-10318, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, M. B., Ch. M., G. T. a R. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že na stěžovatele a další obviněné podalo Vrchní státní zastupitelství v Praze dne 23. 11. 2022 obžalobu pro několik skutků a trestných činů. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kde jako předseda senátu rozhodoval JUDr. Tome Frankič (dále jen "předseda senátu"), městský soud předsedu senátu vyloučil z projednávání věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 74 T 12/2022. 3. Proti napadenému usnesení městského soudu podal stěžovatel (jakož i někteří další obvinění) stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Závěr o tom, že je předseda senátu vyloučen z projednávání předmětné věci, dovodil vrchní soud výhradně na základě skutečnosti, že - stručně vyjádřeno - ve věci nelze vyloučit předvolání otce předsedy senátu, JUDr. Tome Frankiče staršího, jako svědka, který v inkriminovaném období (stejně jako stěžovatel) působil na Vrchním soudu v Praze. To, že otce předsedy senátu a stěžovatele pojí dlouholetý kamarádský vztah, čímž jako prvním předseda senátu odůvodnil svou podjatost, vrchní soud na rozdíl od městského soudu nepovažoval za okolnost, která by (sama o sobě) mohla zakládat pochybnosti o objektivitě rozhodování předsedy senátu. Poukázal na to, že v odůvodnění usnesení městského soudu absentuje jakákoliv zmínka o osobním vztahu předsedy senátu ke stěžovateli a není ani v žádném směru rozveden vztah předsedy senátu k jeho otci. Pouhý zprostředkovaný vztah mezi stěžovatelem jako jedním z obviněných a předsedou senátu není podle vrchního soudu důvodem pro vyloučení předsedy senátu z projednání věci. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje rozhodování obecných soudů o vyloučení předsedy senátu z projednávání věci a připomíná judikaturu Ústavního soudu vztahující se k otázce vyloučení soudce z projednávání věci. Namítá, že byl odňat svému zákonnému soudci toliko z důvodu možné, čistě hypotetické potřeby vyslechnout otce předsedy senátu v řízení jako svědka. Uvádí, že dosud žádnou ze stran nebyl výslech tohoto svědka navržen a že ani z obsahu spisového materiálu nijak nevyplývá, že by se tak mělo a důvodně mohlo stát. Otec předsedy senátu podle stěžovatele ani zprostředkovaně nevystupoval v žádném ze skutků, který je předmětem obžaloby a jeho jméno nepadlo ani na žádném ze zvukových či zvukově obrazových záznamů pořízených policejním orgánem. 5. Stěžovatel má za to, že závěr vrchního soudu o naplnění podmínek § 30 odst. 1 trestního řádu nemůže obstát, a navíc by mohl založit situaci, která by byla způsobilá paralyzovat rozhodování soudů v trestních věcech. Obžalovanému či jeho obhájci by totiž postačovalo navrhnout (i přes nulový vztah k projednávané věci) jako svědka osobu, která je v příbuzenském vztahu k soudci, čímž by byla založena jeho podjatost. Podobně by se podle něj mohl nechat vyloučit prakticky jakýkoli soudce a zbavit se tak případu, který soudit nechce. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud v této souvislosti připomíná stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, z něhož vyplývá, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o vyloučení soudce pro rozpor s jeho právem na zákonného soudce není (na rozdíl od ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o nevyloučení soudce) nepřípustná (srov. bod 9 stanoviska). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že právo na zákonného soudce představuje neopominutelnou podmínku řádného výkonu soudní moci. Je nezbytnou podmínkou soudcovské nezávislosti a účastníkům řízení vytváří záruku, že k rozhodnutí jejich věcí jsou povoláváni soudci, resp. soudy, podle předem daných pravidel [viz např. bod 17 nálezu ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Soudce je pak možno odvolat jen z předem daných důvodů (srov. bod 16 usnesení ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3169/18). 8. Judikatura Ústavního soudu se rovněž ustálila v tom, že soudce může být vyloučen jen tehdy, jeví-li se objektivně (nestrannému pozorovateli), že jeho vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, může dosahovat povahy a intenzity, která znemožňuje (snižuje) jeho schopnost rozhodovat podle zákonem stanovené povinnosti nezávisle a nestranně [srov. např. bod 16 nálezu ze dne 4. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 629/20 (N 158/101 SbNU 105]. Ústavní soud tak ustáleně považuje za rozhodující tzv. objektivní kritérium hodnocení osobní nestrannosti [srov. např. nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 (N 42/44 SbNU 533) či bod 18 nálezu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 2759/16 (N 236/83 SbNU 667)]. To znamená, že případná podjatost nemůže být postavena nikdy najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou [srov. nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11) či usnesení ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3056/20]. Z obdobných východisek vychází i judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. § 42 rozsudku ze dne 21. 12. 2000 ve věci Wettstein proti Švýcarsku č. 33958/96 či § 55 rozsudku ze dne 3. 10. 2019 ve věci Pastörs proti Německu č. 55225/14). 9. V nyní posuzované věci dospěl vrchní soud k závěru o nutnosti vyloučit předsedu senátu z projednávání věci pouze na základě možnosti, že bude v řízení jako svědek navržen jeho otec (další důvod, pro který městský soud rozhodl o vyloučení uvedeného předsedy senátu, vrchní soud odmítl). Ústavní soud k tomu nejprve podotýká, že vyloučení z úkonů trestního řízení pro poměr soudce k projednávané věci ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu může spočívat i v tom, že by osoba blízká tomuto soudci byla na věci účastna např. jako svědek (srov. DURDÍK, T. In DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 244). Tento obecný předpoklad ostatně nerozporuje ani sám stěžovatel. 10. Klíčová otázka nicméně spočívá v tom, zda důvod pro vyloučení soudce existuje i v případě, kdy osoba jemu blízká (v tomto případě otec) doposud jako svědek označena nebyla a její svědectví je tedy pouze potenciální. Ústavní soud v zásadě souhlasí se stěžovatelem, že by bylo nepřijatelné, kdyby za důvod pro vyloučení soudce byla považována potencialita svědka ve zcela abstraktní rovině, tedy jestliže by "hrozilo" svědectví osoby blízké soudci, aniž by k tomu existovaly jakékoli konkrétní důvody. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde. 11. Městský soud na straně 2 napadeného usnesení vysvětlil (a vrchní soud na straně 3 svého usnesení zopakoval), že otec předsedy senátu do roku 2019 působil jako soudce vrchního soudu, kde byl zařazen do senátu 11 To. Tam působila rovněž svědkyně E. a od roku 2020 v tomto senátu působí otec předsedy senátu jako asistent soudce. Městský soud konstatoval, že vzhledem k dosavadní neobjasněnosti některých sk