IV.ÚS 3017/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3017/19 ze dne 28. 4. 2020 N 78/99 SbNU 445 Nezohlednění dřívější rozhodovací praxe v otázce sjednocení přístupu k neplatnosti rozhodčích doložek   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Tomáška, zastoupeného JUDr. Matoušem Blažkem, advokátem, se sídlem v Brně, Říční 456/10, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 545/2018-124 ze dne 2. 9. 2019, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a obchodní společnosti EOS KSI Česká republika, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, zastoupené Mgr. Zuzanou Kyovskou, advokátkou, se sídlem tamtéž, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 545/2018-124 ze dne 2. 9. 2019 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 545/2018-124 ze dne 2. 9. 2019 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh exekučního řízení 1. Na majetek stěžovatele byla soudním exekutorem Mgr. Janem Škarpou, Exekutorský úřad Praha 4, (dále jen "exekutor") k návrhu vedlejší účastnice - oprávněné ze dne 21. 9. 2011 vedena exekuce k vymožení pohledávky ve výši 120 881 Kč s příslušenstvím. Exekutor vydal dne 6. 11. 2018 usnesení č. j. 206 EX 1371/18-115, jímž exekuční řízení na návrh stěžovatele zastavil s odůvodněním, že exekuční titul (rozhodčí nález JUDr. Tomáše Sokola sp. zn. B/2011/00350 ze dne 3. 6. 2011) není vykonatelný, neboť byl vydán osobou, která k jeho vydání neměla pravomoc (výrok I). Dále exekutor rozhodl, že on sám ani jeho předchůdce nemají právo na náhradu nákladů exekuce (výroky II a III) a stejně tak že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok IV). 2. Posledně uvedený výrok exekutor odůvodnil tím, že judikatura ve věci neplatných rozhodčích doložek byla sjednocena až usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013, nikoli již usnesením téhož senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011; vedlejší účastnice podle exekutora postupovala při podání exekučního návrhu dne 21. 9. 2011 pečlivě a "zcela v souladu s tehdejší judikaturou". Uzavřel, že každá ze stran má na zastavení exekuce určitou míru zavinění, avšak žádná z nich nepřevažuje, a proto s odkazem na § 150 o. s. ř. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. 3. Stěžovatel podal proti výroku IV usnesení exekutora odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") výrokem I napadeného usnesení potvrdil výrok IV usnesení exekutora; výrokem II rozhodl za použití § 150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (které by jinak nesl s odvoláním neúspěšný stěžovatel). 4. Odvolací soud dovodil, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 1274/16 ze dne 27. 6. 2017 (N 114/85 SbNU 861)] se rozhodný okamžik pro posuzování dobré víry oprávněného ve vztahu k "vyvolání exekuce" odvíjí již od vydání sjednocujícího usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 dne 11. 5. 2011, resp. podle mínění odvolacího soudu od jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek dne 20. 10. 2011 (č. 121/2011), nikoli až od vydání usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Vedlejší účastnice v době podání návrhu na nařízení exekuce (21. 9. 2011) vycházela podle odvolacího soudu právem z existence vykonatelného exekučního titulu a nelze jí důvodně vytknout, že nepředjímala změnu soudní judikatury a svá práva z rozhodčího nálezu realizovala nuceným vymáháním, proto ani nelze dovozovat její zavinění na zastavení exekuce (strany sporu sjednaly rozhodčí doložku v době, kdy konstantně judikatura zaujímala odlišný právní názor na platnost takových rozhodčích doložek, a v této době bylo podle odvolacího soudu zahájeno exekuční řízení). Nešlo tak o situaci, kterou by oprávněné bylo možno klást k tíži, ani při náležité obezřetnosti, kterou od ní bylo lze očekávat, při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti vedlejší účastnice v době zahájení exekuce objektivně nemohla předvídat, že v důsledku změny judikatury bude exekuce zastavena pro absenci vykonatelného exekučního titulu. Správnost svého závěru odvolací soud podporuje odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1500/15 ze dne 20. 10. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 1219/15 ze dne 22. 12. 2015 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2860/15 ze dne 19. 7. 2016 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Zavinění na zastavení exekuce nenese podle odvolacího soudu žádný z účastníků řízení. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odvolací soud podle něj rozhodl svévolně a v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 1274/16, nález sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017 (N 237/87 SbNU 841)], na kterou stěžovatel poukazoval již v odvolání. Přesto, že jde stěžovateli "pouze" o náklady řízení v poměrně nízké výši (13 650 Kč za řízení v prvním stupni), Ústavní soud podobné ústavní stížnosti ve věci sp. zn. I. ÚS 1707/17 vyhověl pro neutěšené poměry tamější stěžovatelky - nynější stěžovatel své neutěšené poměry dovozuje ze skutečnosti, že je v předčasném starobním důchodu s velmi nízkým příjmem, postiženým exekucemi, a pečuje o své těžce nemocné rodiče (nar. 1933 a 1934). 6. Z napadeného usnesení je zřejmé, že judikatura není sjednocená, obecným soudům je třeba poskytnout další vodítko a zajistit respektování závazné judikatury Ústavního soudu, který již v nálezu sp. zn. I. ÚS 1274/16 vyslovil, že rozhodným okamžikem pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek je okamžik vydání usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, tj. 11. 5. 2011, neboť pozdější usnesení ve věci sp. zn. 31 Cdo 958/2012 pouze rozvádí dopady dřívějších závěrů na exekuční řízení. Oprávněné osoby i obecné soudy si tak již od 11. 5. 2011 musely být vědomy neplatnosti rozhodčí doložky, která nemohla založit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu. 7. Stěžovatel rekapituluje závěry dalších nálezů. Podle nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 (N 105/94 SbNU 282) jednají protiústavně (ve smyslu zakázaného zneužití práva) oprávnění, kteří rozhodčí žaloby podávají vědomě po rozhodném datu 11. 5. 2011. Usnesení sp. zn. II. ÚS 17/19 ze dne 2. 4. 2019 se vztahuje přímo k exekučnímu řízení a Ústavní soud v něm vyslovil, že si oprávněné osoby musejí být po datu 11. 5. 2011 vědomy, že uplatňují nezpůsobilý exekuční titul a že je exekuce k uspokojení jejich pohledávky vedena od počátku neoprávněně; takové oprávněné osobě (podnikateli - profesionálnímu poskytovateli úvěrů) proto lze klást k tíži skutečnost, že vědomě udržovala protiprávní stav, k jehož odstranění (zastavení exekuce, odvolací řízení) musela povinná osoba (spotřebitel) vynaložit další prostředky. 8. Z uvedeného podle stěžovatele jasně plyne, že názor odvolacího soudu je rozporný s judikaturou Ústavního soudu a napadené usnesení zasluhuje zrušit již proto. Navíc je názor odvolacího soudu nelogický, dovozuje-li, že vedlejší účastnice jako "systémový věřitel" si povšimne publikace soudního rozhodnutí v soudní sbírce, jejímž odběratelem ani nemusí být, spíše než tiskové zprávy a související medializace věci následující bezprostředně po vyhlášení rozhodnutí. III. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele 9. Ústavní soud vyžádal vyjádření odvolacího soudu i vedlejší účastnice řízení; exekuční spis nepřipojoval, neboť všechny pro posouzení věci relevantní písemnosti jsou součástí spisu Ústavního soudu. 10. Odvolací soud nepovažuje výhrady stěžovatele za důvodné a setrvává na svém závěru, odůvodněném v napadeném rozhodnutí, který není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu, naopak z ní vychází. Názor odvolacího soudu je jen částečně odlišný, odlišnost se týká pouze okamžiku významného z hlediska zavinění na zastavení exekuce. "Průlomové" usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, vydané dne 11. 5. 2011, bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011 dne 20. 10. 2011 - odvolací soud vnímá odlišně pouze okamžik, kdy mohl zásadně nový judikatorní přístup vejít v širší povědomí veřejnosti. Menší či větší časová prodleva nastává podle odvolacího soudu vždy; za objektivní a nezpochybnitelný parametr může být považován právě okamžik publikace citovaného rozhodnutí. Odvolací soud je připraven bezvýhradně respektovat případný jiný názor Ústavního soudu, takto nepodstatná a nezásadní odlišnost však podle odvolacího soudu kasační zásah Ústavního soudu nevyžaduje. 11. Vedlejší úča