IV.ÚS 3019/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3019/08 ze dne 14. 12. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti CTJ, a. s., se sídlem Mnichovice, Husova 723, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 9, Ocelářská 799, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2008 č. j. 17 Co 340/2008-33, a výroku pod bodem III. usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 6. 2008 č. j. 27 C 166/2008-27, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, žalobou ze dne 7. 12. 2007 podanou u Okresního soudu v Teplicích a doručenou soudu dne 11. 12. 2007 se domáhala vydání platebního rozkazu na zaplacení pohledávky ve výši 1.582,70 EUR s příslušenstvím z titulu neuhrazení faktury vedlejším účastníkem (STEBAL TRANS, spol. s r. o.). Vzhledem k tomu, že dne 11. 12. 2007 vedlejší účastník dlužnou částku ve výši 1.582,70 EUR uhradil, vzala stěžovatelka svoji žalobu zpět a navrhla, aby soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady soudního řízení ve výši 19.831,30 Kč. Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 25. 6. 2008 č. j. 27 C 166/2008-27 rozhodl o zastavení řízení, ve výroku pod bodem III. však rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že to byla stěžovatelka, která zastavení řízení zavinila. Ke stěžovatelkou podanému odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 8. 2008 č. j. 17 Co 340/2008-33 usnesení Okresního soudu v Teplicích ve výroku o nákladech řízení potvrdil, avšak nepřiznání náhrady nákladů řízení odůvodnil nikoliv ustanovením § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ale ustanovením § 150 o. s. ř., neboť uložení povinnosti nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi se jevilo jako nepřiměřená tvrdost. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že uvedeným postupem příslušných soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nepochybně zahrnuje i právo na spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení. Podle názoru stěžovatelky se v soudních řízeních otázka náhrady nákladů soudního řízení posuzuje zásadně podle procesního úspěchu či neúspěchu účastníka řízení v předmětné věci. K aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. lze proto podle jejího názoru přistoupit ve zcela výjimečných případech, kdy by přiznání náhrady nákladů řízení znamenalo naprostou neodůvodněnou tvrdost vůči tomu, kdo by jinak byl povinen náklady řízení hradit a soud musí navíc toto své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. Odvolací soud tuto svoji povinnost řádného odůvodnění svého rozhodnutí v posuzovaném případě jednoznačně porušil, neboť za řádné odůvodnění svého rozhodnutí nelze považovat pouhý odkaz na zásady poctivého obchodního styku. Odvolací soud se měl zabývat skutečností, že vedlejší účastník byl osobou, která jako první porušila zásady poctivého obchodního styku. Stěžovatelka však zejména poukazuje na skutečnost, že odvolací soud nepřiznal náklady žádnému z účastníků s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. Odvolací soud k odvolací námitce stěžovatelky nevyhodnotil použití ustanovení § 146 o. s. ř. nalézacím soudem a místo toho s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. nepřiznal náklady řízení žádnému z účastníků řízení. Odvolací soud tak stěžovatelce odepřel možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, jež se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, čímž jí znemožnil reálně a efektivně hájit před soudem svá práva, kdy jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je postulát alespoň minimální míry předvídatelnosti soudního rozhodnutí (nález sp. zn. II. ÚS 828/06). S ohledem na výše tvrzené porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 27 C 166/2008 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích. 5. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvádí, že nesdílí stanovisko stěžovatelky o porušení zásad obsažených v čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené rozhodnutí obsahuje odůvodnění a vysvětlení, proč odvolací soud shledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Plně proto odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. 6. Okresní soud v Teplicích ve svém vyjádření uvádí, že se v posuzované věci jistě jedná o hraniční situaci, kdy bylo řízení zahájeno v den zaplacení pohledávky. Lze jistě smysluplně argumentovat pro obě řešení náhrady nákladů řízení. Podle názoru soudu je třeba o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. rozhodovat čistě procesně. Není možné zohledňovat okamžik, kdy žalobkyně odeslala žalobu soudu, stejně jako není rozhodné, kdy žalovaná zadala příkaz k zaplacení dluhu. Je třeba se držet procesní úpravy, z níž jednoznačně vyplývá, že řízení je zahájeno dnem, kdy žaloba dojde soudu. V tento den však byla již povinnost žalované splněna, a proto žaloba nebyla z procesního hlediska podána důvodně. Obecně lze říci, že pokud by měly mít na rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení vliv jiné okolnosti, vedlo by to k nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí v této oblasti. 7. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí. III. 8. Jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze situace, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(. 9. Ústavní soud přezkoumal po připojení spisového materiálu napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. 10. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků řízení ze strany Ústavního soudu způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. 11. K problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, a to zejména z toho důvodu, že spor o náhradu nákladů řízení nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když otázka náhrady nákladů řízení je integrální součástí soudního řízení a Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že se daná problematika může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02 a III. ÚS 255/05, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nejedná. 12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytýká zjevné vybočení z možného výkladu a aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., kdy skutkové okolnosti podle jejího názoru přisvědčují přiznání náhrady nákladů řízení její osobě. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Te