IV.ÚS 3022/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3022/20 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Husníka, zastoupeného Mgr. Viktorem Pakostou, advokátem, sídlem Ježkova 1054/10, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2020 č. j. 33 Cdo 325/2020-1264 a části II. výroku a výrokům III. až VI. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2019 č. j. 35 Co 201/2019-1149, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PRAHA-SEN, s. r. o., sídlem Jankovcova 1037/49, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem, sídlem Stavitelská 1099/6, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh vedlejší účastnice na uložení povinnosti stěžovateli přiznat jí náhradu nákladů řízení se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označená v záhlaví (v rozsahu uvedeném v petitu ústavní stížnosti) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 230/2012 se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu částku celkem 3 598 331,20 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdil, že mezi ním a vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy, ve které se oba zavázali uzavřít kupní smlouvu týkající se individualizované bytové jednotky, a to nejpozději do 20 dnů ode dne, kdy stěžovatel obdrží od vedlejší účastnice písemnou výzvu k uzavření kupní smlouvy, nejpozději však do 40 dnů ode dne jejího odeslání. Od této smlouvy vedlejší účastnice odstoupila pro údajné porušení povinností stěžovatelem. Podle stěžovatele toto odstoupení nebylo důvodné a namítal, že mu vedlejší účastnice neoprávněným odstoupením od smlouvy a uzavřením kupní smlouvy na předmětnou bytovou jednotku způsobila škodu ve výši 2 561 768,20 Kč. Dále požadoval vydání bezdůvodného obohacení ve výši 746 563 Kč vzniklého neoprávněným započtením této částky na smluvní pokutu a částku 290 000 Kč z titulu smluvní pokuty. Po řadě procesních úkonů (osvobození od soudních poplatků, předběžné opatření) vyslovil Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 14. 8. 2012 č. j. 19 C 548/2009-424 svoji místní nepříslušnost a věc postoupil obvodnímu soudu. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2015 č. j. 28 C 230/2012-521 žalobu zamítl, dospěv k závěru, že žaloba není důvodná, protože neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním vedlejší účastnice a vznikem škody u stěžovatele, že započtením jeho zálohy na smluvní pokutu není bezdůvodným obohacením vedlejší účastnice a že kompenzace za prodlení ve výši 290 000 Kč nebyla platně sjednána. 3. Na základě stěžovatelova odvolání byl rozsudek obvodního soudu usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 4. 2017 č. j. 35 Co 306/2016-619 zrušen pro nepřezkoumatelnost v důsledku absence skutkových a právně kvalifikujících úvah. 4. Po doplnění dokazování a připuštění změny žaloby obvodní soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2019 č. j. 28 C 230/2012-1080 uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náhradu škody ve výši 1 720 868,20 Kč s příslušenstvím, vydat bezdůvodné obohacení ve výši 746 563 Kč s příslušenstvím a zaplatit částku 290 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), v částce 840 900 Kč žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok), když uzavřel, že žaloba je převážně důvodná, neboť odstoupení vedlejší účastnice od smlouvy o budoucí kupní smlouvě bylo neoprávněné. 5. Vedlejší účastnice podala (po úpravě) proti I., III. a IV. výroku rozsudku obvodního soudu odvolání, stěžovatel proti III. výroku (posléze odvolání vzal zpět). Městský soud dospěl k závěru, že odvolání vedlejší účastnice je částečně důvodné a napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání stěžovatele (I. výrok), změnil vyhovující I. výrok rozsudku obvodního soudu co do povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli náhradu škody ve výši 1 720 868,20 Kč s příslušenstvím a částku 290 000 Kč s příslušenstvím a žalobu zamítl, jinak tento výrok potvrdil (II. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (III. až VI. výrok). Městský soud po rozboru příslušné právní úpravy a textu smlouvy o budoucí kupní smlouvě konstatoval, že povinnosti plynoucí z této smlouvy zanikly v důsledku marného uplynutí lhůty sjednané pro uskutečnění výzvy k uzavření budoucí kupní smlouvy. Vzal za zřejmé, že odstoupení od smlouvy a následný prodej jednotky třetí osobě nebyly porušením smluvních povinností vedlejší účastnice, v jejichž příčinné souvislosti by mohla stěžovateli vzniknout škoda spočívající v rozdílu mezi smluvenou a obvyklou cenou předmětné jednotky. K tomu městský soud dodal, že vedlejší účastnice porušila povinnost vyzvat stěžovatele k uzavření budoucí kupní smlouvy, avšak stěžovatel vznik škody v příčinné souvislosti s tímto porušením netvrdil a žalobou takový nárok neuplatnil. U požadavku na zaplacení částky 290 000 Kč městský soud neshledal adekvátní titul, protože mělo jít o kompenzaci za prodlení s předáním jednotky, k čemuž nedošlo v důsledku zániku povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí. Důvodným shledal městský soud žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 746 563 Kč představující zálohu na kupní cenu. 6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž vymezil celkem 8 dovolacích důvodů (bod 11.), kterým (i dalším) věnoval samostatné části IV. až XIV. dovolání. V závěru těchto částí stěžovatel konstatoval, že městský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (vyjma částí, v nichž napadal nepřezkoumatelnost výroku o částce 290 000 Kč a tvrdil, že rozsudek městského soudu je překvapivým rozhodnutím), a to poté, kdy citoval z různých rozhodnutí Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího soudu stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání. V odůvodnění se Nejvyšší soud věnoval též stěžovatelovým námitkám směřujícím vůči závěrům o zániku povinnosti vedlejší účastnice uzavřít s ním realizační (kupní) smlouvu, nepoužití výkladu pro něj příznivějšího, nepřiznání žalované částky 1 720 868,20 Kč, nepoužití zásady nemo turpitudienm suam allegare potest a nepřezkoumatelnosti výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 290 000 Kč. II. Argumentace stěžovatele 7. Porušení základního práva na soudní ochranu a základního práva na ochranu majetku napadenými rozhodnutími spatřuje stěžovatel především v tom, že obecné soudy nesprávně aplikovaly na výklad ujednání zařazeného do čl. III bod 10. (o povinnosti vedlejší účastnice vyzvat k uzavřením kupní smlouvy) § 292 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, o zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu, nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu v době určené ve smlouvě. Podle něj měla vedlejší účastnice povinnost učinit výzvu, což obecné soudy přehlédly. Byla-li vedlejší účastnice povinna učinit výzvu, nelze vůči právu stěžovatele domáhat se splnění této povinnosti hovořit o tom, že stěžovatel byl zavázanou stranou podle § 292 odst. 3 obchodního zákoníku. Stěžovatel tvrdí, že porušení smluvně převzaté povinnosti vedlejší účastnice učinit výzvu mělo za následek, že se ocitla v prodlení se všemi s tím souvisejícími důsledky (např. povinnosti nahradit škodu). Poté stěžovatel předestřel vlastní výklad uvedeného ustanovení. 8. Stěžovatel tvrdí, že městský soud i Nejvyšší soud měly z úřední povinnosti přihlížet k postavení stěžovatele jako spotřebitele, což plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie, a proto se dovolává nepřípustnosti značně nevyvážených smluv k tíži spotřebitele. Posléze stěžovatel namítá neplatnost volby obchodního zákoníku a připomíná zákaz těžit z protiprávního činu a nepoctivého jednání. 9. V další části ústavní stížnosti stěžovatel konkretizuje svoje tvrzení o porušení jeho základních práv a svobod, připomíná působení zákl