IV.ÚS 3023/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3023/20 ze dne 18. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Břetislava Komana, advokáta, sídlem Bubenská 328/25, Praha 7 - Holešovice, insolvenčního správce obchodní korporace VEMITRANS LG s. r. o., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. října 2020 č. j. 5 Afs 270/2020-21, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel zároveň navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení. 2. Z ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 6. 2020 č. j. 9 Af 71/2016-60 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 16. 8. 2016 č. j. 35891/16/5300-21442-711674, jímž bylo zamítnuto odvolání obchodní korporace VEMITRANS LG s. r. o. (dále jen "daňový subjekt"), zastoupené stěžovatelem, proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 16. 7. 2015 č. j. 4983414/15/2009-52523-108358, kterým nebylo vyhověno žádosti o vrácení přeplatku podle § 155 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, na dani z přidané hodnoty ve výši 22 340 124 Kč, vzniklého z nadměrných odpočtů za zdaňovací období před rozhodnutím o úpadku daňového subjektu spojeným s prohlášením konkurzu. 3. Řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud napadeným usnesením zastavil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Připomenul, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v usnesení ze dne 27. 6. 2019 č. j. 1 Afs 135/2018-71, č. 3909/2019 Sb. NSS, k závěru, že podá-li kasační stížnost insolvenční správce, vztahuje se na něj povinnost zaplatit za podanou kasační stížnost soudní poplatek. Nejvyšší správní soud proto usnesením ze dne 25. 8. 2020 č. j. 5 Afs 270/2020-6 vyzval stěžovatele (insolvenčního správce) k jeho zaplacení a stanovil mu k tomu lhůtu 15 dnů od jeho doručení [srov. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích")]. Usnesení bylo stěžovateli doručeno do datové schránky dne 31. 8. 2020. Na výzvu k zaplacení soudního poplatku reagoval stěžovatel přípisem ze dne 31. 8. 2020 č. j. 5 Afs 270/2020-11, ve kterém uvedl: "Vzhledem k tomu, že žalobce je insolvenčním správcem VEMITRANS LG s. r. o., IČO 25867172, je podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích osvobozen od soudního poplatku." Nejvyšší správní soud posoudil přípis stěžovatele podle jeho obsahu, přičemž shledal, že jde o pouhé sdělení stěžovatelova právního názoru. Toto podání nebylo možné považovat za žádost o osvobození od soudního poplatku; takový úmysl z jeho obsahu rozhodně nevyplývá. Stěžovatel nadto odkázal na § 11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích, který se míjí s podstatou řešené věci. Nejvyšší správní soud nepovažoval za nezbytné v návaznosti na obdržený přípis stěžovatele jej o povinnosti zaplatit soudní poplatek opakovaně poučovat. Stěžovatel je insolvenčním správcem a také advokátem. Jde tak o právního profesionála, který má být v této oblasti znalý. Dlužno také dodat, že odkazované usnesení rozšířeného senátu bylo vydáno před více než rokem, nelze jej proto považovat za překvapivé. Jelikož stěžovatel ve stanovené lhůtě poplatek za kasační stížnost neuhradil, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než řízení o kasační stížnosti zastavit. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v tom, že pramenem práva je v České republice právní řád, nikoliv dřívější rozhodnutí soudů. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích je jasné bez jakýchkoliv odkazů či podmínek. Předmětné ustanovení nelze číst jinak, než že je insolvenční správce osvobozen od soudního poplatku. Insolvenční zákon účast insolvenčního správce a dlužníka ve sporech před správními soudy nevylučuje. Úvahy Nejvyššího správního soudu o možném opaku, či o tom, že spory ve správním řízení neochraňují zájmy dlužníka, jsou pro výklad předmětného ustanovení právně nevýznamné. Jde-li o mylný odkaz stěžovatele na § 11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích v jeho přípisu ze dne 31. 8. 2020, jde o jeho omyl, když poukázal na paragraf zákona v předchozím znění, který byl později novelizován. Stěžovatel považuje za zásadní posouzení limitů závaznosti judikatury Nejvyššího správního soudu a jeho poučovací povinnosti. Změnila-li se razantním způsobem judikatura Nejvyššího správního soudu, bylo jeho povinností o tom stěžovatele vhodně poučit, neboť takto bylo nepřípustně zasaženo do jeho legitimního očekávání a právní jistoty. K tomu stěžovatel uvádí, že jde o poměrně speciální, nefrekventovanou a spíše okrajovou judikaturu Nejvyššího správního soudu, od jejíhož přijetí uběhla poměrně krátká doba, a která například zatím nebyla ani dostatečně popsána v odborné literatuře. Spojení takto zásadních důsledků s ní pociťuje stěžovatel jako nespravedlivé, ale především jako nesprávné. Stranou nelze ponechat ani skutečnost, že uvedené rozhodnutí zřejmě nebylo ani publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením došlo k odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae), neboť šlo o zajištění soudní ochrany před nezákonným jednáním veřejné správy, přičemž uvádí, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 8. Předmětem ústavní stížnosti je právní posouzení otázky, zda Nejvyšší správní soud pochybil, když došlo k z