IV.ÚS 3023/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3023/21 ze dne 30. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jitky Pečové a Ing. Aleše Peče, zastoupených Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem, sídlem U Studánky 250/3, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2021 č. j. 11 Co 284/2021-261, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejich základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, z napadeného usnesení a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. 25 Cdo 5640/2017 (přístupného na www.nsoud.cz) se podává, že stěžovatelé se u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhali, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost nahradit jim náklady na provedení sanace propadliny vzniklé na jejich pozemku ve výši 168 871,70 Kč s příslušenstvím. Tvrdili, že pravděpodobnou příčinou propadu půdy byl vznik volné prostory v nedostatečně zhutněném zásypu 15 metrů hluboké šachty, vyhloubené v šedesátých letech minulého století, v důsledku mimořádných přívalových srážek. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 8. 2017 č. j. 14 C 325/2014-77 žalobě vyhověl. Pasivní věcnou legitimaci vedlejšího účastníka obvodní soud dovodil ze skutečnosti, že šachtu nechala vyhloubit Výstavba hlavního města Prahy - výstavba inženýrských staveb, jejímž právním nástupcem je Útvar hlavního architekta hl. města Prahy, jehož zřizovatelem je vedlejší účastník. Dále obvodní soud dospěl k závěru, že odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu je dána podle § 36 odst. 3 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "horní zákon z roku 1988"), neboť je zde příčinná souvislost mezi přítomností špatně zasypané šachty, vyhloubené za účelem zajištění důlního díla, a propadem půdy. 3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 28. 6. 2017 č. j. 11 Co 136/2017-105 rozsudek obvodního soudu zrušil a rozhodl o vrácení věci k dalšímu řízení. Důvod kasace spatřoval, kromě jiného, v nesprávné aplikaci horního zákona z roku 1988, který se nemůže vztahovat na jednání, k němuž mělo dojít o více než 20 let před jeho účinností. Podle něj bylo třeba posuzovat předpoklady pro vznik odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu podle právních předpisů účinných v čase zasypání šachty, tedy tehdejšího zákona č. 41/1957 Sb., o využití nerostného bohatství (horní zákon), případně ustanovení obecných předpisů, tedy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 4. Proti usnesení městského soudu podali stěžovatelé dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky zpětné působnosti horního zákona z roku 1988, konkrétně jeho ustanovení o odpovědnosti za důlní škodu, na jednání učiněné před jeho účinností, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a otázky týkající se povinnosti tvrzení a důkazního břemene, při jejímž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů shledal přípustným, avšak nedůvodným, proto ho usnesením sp. zn. 25 Cdo 5640/2017 zamítl shledav správným právní závěr městského soudu o nepřípustnosti zpětné působnosti horního zákona z roku 1988 na právní jednání vedlejšího účastníka (jeho právního předchůdce), k němuž došlo před účinností tohoto zákona, tedy že předpoklady pro vznik povinnosti k náhradě újmy mají být posuzovány podle dosavadních právních předpisů ke dni zasypání šachty (tehdejšího horního zákona, popřípadě tehdejších obecných občanskoprávních předpisů). Nesouhlasil ani s námitkou stěžovatelů, že je městský soud zatížil nepřiměřeným břemenem tvrzení a důkazním břemenem o právním nástupnictví. 5. V další fázi řízení obvodní soud rozsudkem ve dne 23. 2. 2021 č. j. 14 C 325/2014-219 žalobu stěžovatelů zamítl (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 13 889 Kč (II. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil nedostatkem pasivní věcné legitimace vedlejšího účastníka a výrok o nákladech řízení jeho procesním úspěchem s tím, že náklady jsou tvořeny soudním poplatkem ve výši 8 444 Kč (sc. jde o soudní poplatek za podané odvolání), 15 paušálními náhradami výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a daní z přidané hodnoty 945 Kč. Při určení výše náhrady nákladů řízení vyšel obvodní soud ze zjištění, že vedlejší účastník má dostatečný odborný aparát, aby se mohl kvalifikovaně v dané věci zastupovat sám, a zvolil-li zastoupení advokátem, nemohou jít náklady řízení k tíži stěžovatelů. 6. K odvolání vedlejšího účastníka změnil městský soud napadeným usnesením II. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 147 037,40 Kč, jinak tento výrok potvrdil (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 4 271,30 Kč (II. výrok). Vedlejší účastník měl ve věci procesní úspěch a podle městského soudu nebyla předmětem sporu právní problematika, která by přímo souvisela s oblastí jinak běžně jím spravovanou. Naopak, šlo o specifickou věc, běžně neřešenou, neboť k jednání, které podle stěžovatelů mělo být příčinou jim vzniklé škody, došlo zhruba před 50 lety, tedy před vznikem samotné škodné události i před zahájením řízení, z něhož vzešlo napadené usnesení, což má dopady nejen z hlediska komplikací při obstarávání důkazů, ale i na složitost věci z hlediska jejího právního posouzení. Ostatně z těchto důvodů byla také věc posuzována Nejvyšším soudem, který v usnesení sp. zn. 25 Cdo 5640/2017 konstatoval, že daný případ závisí na řešení otázky zpětné účinnosti horního zákona z roku 1988, konkrétně ustanovení o odpovědnosti za důlní škodu, jež nebyla dosud v rozhodovací praxi vyřešena. Právě s ohledem na tuto složitost bylo podle městského soudu legitimní, využil-li vedlejší účastník pro dané řízení zastoupení advokátem. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé nesouhlasí se závěry městského soudu, že věc byla skutečně složitá, ovšem nikoliv pro vedlejšího účastníka, ale pro ně. Odůvodňuje-li městský soud své měnící rozhodnutí otázkou účinnosti horního zákona z roku 1988, tak vedlejší účastník tento argument při své obraně nepoužil. Navíc s tímto právním hodnocením přišel městský soud až v době, kdy otázku účinnosti horního zákona v řízení již nikdo neřešil. Stěžovatelé museli vynaložit náklady za odstranění propadu hlíny a nakonec ještě museli vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady řízení. Stěžovatelé se domnívají, že městský soud nerozhodl spravedlivě, když měl podle jejich názoru vyjít z nálezů ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115) nebo ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18 (N 1/92 SbNU 9). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního prá