IV.ÚS 3023/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3023/24 ze dne 7. 5. 2025 Omezení přístupu k dovolacímu soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ROTO Plzeň s.r.o., sídlem Folmavská 2876/4, Plzeň, zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2024 č. j. 25 Cdo 514/2024-640, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. října 2023 č. j. 60 Co 191/2023-606 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. června 2023 č. j. 35 C 242/2018-552, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Rallye Zlín, spol. s r.o., a pobočného spolku AUTO KLUB BARUM ZLÍN v AČR, obou sídlem Hornomlýnská 3715/7, Zlín, zastoupených JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2024 č. j. 25 Cdo 514/2024-640 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2024 č. j. 25 Cdo 514/2024-640 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. IV. Vedlejším účastníkům se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. V nynější věci je předmětem řízení před obecnými soudy otázka, zda vedlejší účastníci jako pořadatelé automobilového závodu byli spolu se stěžovatelkou jako provozovatelkou závodního vozu odpovědní za škodu způsobenou v důsledku nehody vozidla během závodu, a zda stěžovatelce po vyplacení náhrady škody poškozeným vznikl proti vedlejším účastníkům regresní nárok. Ústavní soud se však touto otázkou přímo nezabýval a zrušil jen napadené usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání. Nejvyšší soud vyšel z toho, že stěžovatelka nenapadla všechny právní závěry, na nichž stál rozsudek odvolacího soudu, ovšem pominul, že na nenapadené právní otázce rozsudek odvolacího soudu nestál, odvolací soud tento závěr zmínil jen mimochodem. II. Popis věci a její procesní vývoj 2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení jejích ústavně zaručených práv v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 3. Během rychlostní zkoušky konané ve 42. ročníku Barum Czech Rally Zlín 2012 vyjelo závodní vozidlo v důsledku chyby řidiče z trati a střetlo se s divákem, který na následky nehody zemřel. Pojišťovna uhradila za pořadatele závodu (vedlejší účastníky) pozůstalé manželce a dceři jednorázové odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 480 000 Kč. Pozůstalé se však žalobou domáhaly odškodnění také po stěžovatelce, kterou obecné soudy uznaly objektivně odpovědnou jako provozovatelku závodního vozidla podle § 427 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), a uložily jí povinnost uhradit pozůstalým celkem 480 000 Kč (věc skončila rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2019 sp. zn. 25 Cdo 724/2019), tedy stejnou částku, jakou obdržely již dříve od pojišťovny. 4. Stěžovatelka následně podala žalobu proti vedlejším účastníkům, v níž požadovala, aby jí společně a nerozdílně uhradili částku 480 000 Kč. Tvrdila, že automobilová soutěž měla povahu provozu zvlášť nebezpečného ve smyslu § 432 občanského zákoníku, a proto odpovědnost za nehodu nesli výhradně vedlejší účastníci jakožto organizátoři akce. 5. Okresní soud ve Zlíně napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Automobilový závod nelze považovat za provoz zvlášť nebezpečný (§ 432 občanského zákoníku), neboť nejde o činnost, při níž by bezprostředně hrozilo nebezpečí vzniku závažných škod. Ovládání soutěžního vozidla spočívá v rukou řidiče, který by měl být schopen usměrňovat rychlost a směr jízdy tak, aby zvládl nástrahy trati a předešel nehodě. Nebylo tedy možné dovodit objektivní odpovědnost vedlejších účastníků. Okresní soud se rovněž zabýval tím, zda vedlejší účastníci neporušili obecnou prevenční povinnost (§ 415 občanského zákoníku), jejíž porušení může zakládat odpovědnost za škodu podle § 420 téhož zákona. Po zhodnocení závěrů znaleckého posudku však konstatoval, že pořadatelé nemohli předpokládat, že se soutěžní automobil může dostat až do místa vzdáleného zhruba 150 metrů od trati, kde byli diváci. Okresní soud proto dospěl k závěru, že vedlejší účastníci nebyli za nehodu solidárně odpovědní a stěžovatelce vůči nim nevznikl regresní nárok podle § 439 občanského zákoníku. 6. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil. I podle krajského soudu automobilová soutěž není provozem zvlášť nebezpečným, proto nemohla být dovozena ani objektivní odpovědnost vedlejších účastníků jako pořadatelů soutěže. Neztotožnil se s tvrzením stěžovatelky, že riziko pro diváky nelze při rychlostní zkoušce vyloučit. Zdůraznil, že i za těchto podmínek je vozidlo ovladatelné a řidič si i při snaze o co nejrychlejší projetí trati musí počínat tak, aby nezpůsobil škodu. Rallye není činností, při níž by byly technické prostředky či přírodní síly natolik neovladatelné, že by okolí hrozilo přímé nebezpečí závažné škody. Krajský soud rovněž potvrdil závěry k obecné prevenční povinnosti. V průběhu řízení se neprokázalo, že by organizátoři vymezili trať, divácká místa nebo zakázané zóny v rozporu s tehdy uznávanými bezpečnostními standardy. Ze znaleckého posudku plyne, že organizátoři ani při vynaložení náležité obezřetnosti nemohli reálně předpokládat, že by v daném místě mohlo dojít k nehodě. 7. Krajský soud dále poznamenal, že pozůstalým byla již dříve vyplacena náhrada nemajetkové újmy pojišťovnou jednající za organizátora závodu. Každá z poškozených tak obdržela celkem 480 000 Kč, z toho polovinu od stěžovatelky a polovinu od organizátora závodu. I v případě, že by byla teoreticky prokázána tvrzená pochybení organizátora a dovozena jeho odpovědnost za škodu, žaloba by nemohla obstát. Tvrzená pochybení "neindikují" vyšší než poloviční podíl organizátora závodu na způsobené škodě. 8. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že krajský soud se při posuzování odpovědnosti vedlejších účastníků podle § 420, resp. § 415 občanského zákoníku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. V této části dovolání se stěžovatelka vymezila proti závěrům krajského soudu, že pořadatelé nemohli vznik škody rozumně předvídat. Úvahy obecných soudů se rozcházely s tím, co uvedl znalec. Podle stěžovatelky existoval zásadní rozpor mezi provedenými důkazy, zjištěným skutkovým stavem a právním hodnocením. Nesouhlasila ani s úvahami krajského soudu, že i při dovození odpovědnosti pořadatelů by jejich podíl na škodě podle § 439 občanského zákoníku nebyl vyšší než polovina. S vyjetím z trati se při rychlostní zkoušce počítá, s diváky v nebezpečném místě ale ne. Eliminace rizika vzniku újmy na straně diváků byla na pořadateli, jen pořadatel má plnou účast na způsobeném následku. Další právní otázky vymezené v dovolání směřovaly k posouzení odpovědnosti vedlejších účastníků podle § 432 občanského zákoníku a posouzení sportovního podniku rallye jako provozu zvlášť nebezpečného. V souvislosti s tím stěžovatelka formulovala také právní otázky, zda objektivní odpovědnost podle § 432 občanského zákoníku může stát paralelně vedle odpovědnosti podle § 427 téhož zákona, tedy zda se tyto dva typy odpovědností vůči jednomu poškozenému mohou uplatnit vedle sebe. Podle stěžovatelky šlo o právní otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené. 9. Nejvyšší soud dovolání odmítl. V části týkající se posouzení prevenční povinnosti pořadatelů ve smyslu § 415 občanského zákoníku dovolání trpělo vadami, neboť stěžovatelka neoznačila žádná konkrétní rozhodnutí, s nímž má být napadené rozhodnutí v rozporu. Ve vztahu k otázce určení podílů ve smyslu § 439 občanského zákoníku stěžovatelka nevymezila přípustnost vůbec. 10. Pro tento nález jsou klíčové následující úvahy Nejvyššího soudu: v části týkající se výkladu § 432 občanského zákoníku a posouzení automobilové soutěže rallye jako provozu zvlášť nebezpečného nebylo dovolání přípustné. Nejvyšší soud se těmito právními otázkami vůbec nezabýval, neboť jejich posouzení nemohlo mít na závěr rozsudku odvolacího soudu vliv. Odvolací soud totiž rozsudek založil rovněž na úvaze, že podíl pořadatelů na vzniku škody podle § 439 občanského zákoníku by nebyl vyšší než jedna polovina, kterou již v minulosti poškozeným uhradila jejich pojišťovna. Podle Nejvyššího soudu z kontextu napadeného rozsudku plyne, že úvahu o výši podílů krajský soud zvažoval ve vztahu k odpovědnosti za škodu jakéhokoli dru