IV.ÚS 3024/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3024/14 ze dne 1. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Petra Kudličky, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Brno, Anenská 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2014 č. j. 44 Co 376/2011-131, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. září 2014, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2014 č. j. 44 Co 376/2011-131 z důvodu namítaného porušení jeho základních práv na spravedlivý proces a legitimního očekávání ochrany majetku zaručených čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel rovněž navrhl, aby byla Krajskému soudu v Brně uložena povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem. 2. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 231 C 164/2010 bylo zjištěno, že stěžovatel se návrhem na vydání platebního rozkazu, podaného dne 11. října 2010, domáhal zaplacení částky 1 410 000 Kč s příslušenstvím z titulu uplatněné náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem - průtahy v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 48 C 337/96, a to ve věci žaloby stěžovatele o náhradu mzdy ve výši 28 000 Kč s příslušenstvím (řízení probíhalo od roku 1996 do roku 2011). Stěžovatel v návrhu na vydání platebního rozkazu uplatnil celkem tři nároky, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 366 200 Kč, nárok na náhradu nákladů řízení u Evropského soudu pro lidská práva ve výši 14 600 Kč a nárok na náhradu nákladů řízení u žalované ve výši 29 200 Kč. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. května 2011 uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovateli částku 90 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), do částky 1 320 000 Kč s úrokem z prodlení návrh zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení částku ve výši 20 817 Kč (výrok III.). 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak stěžovatel, tak žalovaná. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 44 Co 376/2011-76 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním směřujícím proti části výroku týkající se náhrady nemateriální újmy, i ústavní stížností, směřující proti odškodnění majetkové újmy odpovídající nákladům spojeným s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva ve výši 14 600 Kč, nákladům vynaloženým v řízení o předběžném projednání nároku před Ministerstvem spravedlnosti ve výši 29 200 Kč a náhradě nákladů soudního řízení o odškodnění. 4. Ústavní soud nálezem ze dne 13. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 20/13 vyhověl stěžovateli co do částky 14 600 Kč ve vztahu k nákladům vynaloženým stěžovatelem v souvislosti s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, co do zbytku ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud konstatoval, že odmítnutím přiznat náhradu nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, resp. posouzením těchto nákladů jako neúčelně vynaložených, se obecné soudy dopustily porušení stěžovatelova práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, které zaručuje článek 36 odst. 3 Listiny. 5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. března 2014 č. j. 30 Cdo 2921/2013-118 dovolání stěžovatele zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že nelze odhlédnout ani od toho, jaká částka byla předmětem posuzovaného řízení, (stěžovatel podal žalobu na zaplacení částky 28 000 Kč s příslušenstvím a krátce po prvním jednání ve věci vzal žalobu co do částky 10 500 Kč s příslušenstvím zpět). Pokud se porovná částka, která byla předmětem původního řízení, a částka, které se stěžovateli dostalo jako odškodnění za nepřiměřenou délku řízení (celkem 180 000 Kč), nelze považovat podle závěru učiněného Nejvyšším soudem takovouto výši zadostiučinění za zjevně nepřiměřenou utrpěné nemajetkové újmě. 6. Krajský soud v Brně na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 13. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 20/13 rozhodl rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v části: a) zamítající žalobu co do částky 14 600 Kč s příslušenstvím mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 1 575 Kč s úrokem z prodlení; v části b) potvrzuje ohledně částky 12 725 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále krajský soud uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 20 400 Kč (výrok II.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nepovažoval vyčíslení nákladů učiněné stěžovatelem za správné. Stížnost podaná stěžovatelem k Evropskému soudu pro lidská práva směřovala proti zásahu do jeho osobnostních práv, zejména práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na vydání rozhodnutí v přiměřené době a sledovala nápravu závadného stavu, případně kompenzací nemajetkové újmy. Odvolací soud dovodil, že stěžovateli náleží podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. za jeden úkon právní služby a jeden režijní paušál (z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč podle ustanovení § 9 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) částka 1 575 Kč a v tomto smyslu napadené rozhodnutí změnil za použití ustanovení § 220 o. s. ř. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné, neboť mu měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení, přičemž podle jeho názoru je pro určení sazby za úkon právní služby rozhodující částka žalovaná, tj. žalobcem v žalobě požadovaná k přisouzení. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za rozhodnutí vydané v rozporu s rozhodnou právní úpravou i s judikaturou Ústavního soudu (rozhodnutí vydaná pod sp. zn. I. ÚS 1310/09, I. ÚS 1505/08, III. ÚS 3120/11, I. ÚS 1665/11, II. ÚS 1625/09), přičemž odvolacímu soudu vytýká příliš formalistický výklad ustanovení § 136 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. 8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že v posuzovaném případě považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. 9. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. 10. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02; U 25/27 SbNU 307, a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 11. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se uloženou povinností k náhradě nákladů řízení týkající se nároku stěžovatele na náhradu nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská p