IV.ÚS 3025/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3025/18 ze dne 19. 2. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Dolní Břežany, sídlem 5. května 78, Dolní Břežany, zastoupené Mgr. Veronikou Zelenkovou, advokátkou, sídlem Seifertova 455/17, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018 č. j. 20 Cdo 61/2018-120 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2017 č. j. 23 Co 131/2017-56 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2017 č. j. 23 Co 131/2017-70, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Roberta Koželského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na to, aby "v řízení, jehož je účastníkem, soud postupoval podle zákona" zakotveného v čl. 95 odst. 1 Ústavy, "práva na ochranu legitimního očekávání" a zejména práva být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Usnesením ze dne 29. 11. 2016 č. j. 206 EXE 8543/2016-33 Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") zamítl návrh vedlejšího účastníka (jako povinného) na zastavení exekuce o odstranění staveb. K jeho tvrzení, že exekuce byla zahájena po uplynutí pětileté prekluzivní lhůty, okresní soud konstatoval, že exekuční řízení bylo zahájeno podáním exekučního návrhu dne 25. 7. 2016, tedy "méně než po uplynutí pěti let od 16. 8. 2016, do kdy měla být podle exekučního titulu povinnost splněna". 3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označenými usneseními usnesení okresního soudu změnil tak, že se exekuce na majetek vedlejšího účastníka prováděná pod sp. zn. 191 EX 6920/16 soudním exekutorem Mgr. Janem Benešem, Exekutorský úřad Praha-západ, zastavuje [§ 52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], stěžovatelce (jako oprávněné) bylo uloženo nahradit jednak vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů, jednak soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Na rozdíl od okresního soudu dospěl krajský soud k závěru, že námitka prekluze výkonu rozhodnutí je důvodná; exekučním titulem bylo rozhodnutí vydané správním orgánem ve správním řízení, to nabylo právní moci dne 16. 2. 2011 a stalo se vykonatelným dne 16. 8. 2011, pětiletá lhůta pro nařízení exekuce (§ 108 odst. 4 správního řádu) uplynula dne 16. 8. 2016 a k nařízení exekuce došlo vydáním exekučního příkazu až dne 20. 9. 2016 (§ 47 odst. 2 exekučního řádu). 4. Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že stěžovatelka sice formulovala jednu z podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., avšak s ním spojenou rozhodnou právní otázku založila na tvrzení, že vykonatelnost exekučního titulu byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011 č. j. 10 A 30/2011-42 odložena do 14. 11. 2012, tuto skutečnost ovšem neuvedla ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím, a tak se otázkou odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí ve vztahu k započtení doby odkladu do posuzované prekluzivní lhůty tyto soudy nezabývaly, resp. pro nepřítomnost tvrzení a důkazu k němu nemohla být tato otázka odvolacím soudem řešena. Z tohoto důvodu na ní nelze založit přípustnost ani důvod dovolání; jde o novou, až v dovolacím řízení uplatněnou skutečnost, k níž přihlédnout nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila názor, že přiznáním odkladného účinku žaloby vedlejšího účastníka byly pozastaveny do skončení řízení před Městským soudem v Praze účinky napadeného exekučního titulu, a tak po dobu přiznaného odkladného účinku nemohla běžet lhůta k nařízení a provedení exekuce podle § 108 odst. 4 správního řádu. Vzhledem k této skutečnosti v době, kdy rozhodoval krajský soud, tato lhůta ještě neuplynula. 6. Krajskému soudu stěžovatelka vytkla, že s ohledem na svůj (od okresního soudu) odlišný právní názor na otázku uplynutí prekluzivní lhůty měl podle § 269 odst. 2 o. s. ř. nařídit ve věci jednání a po shrnutí dosavadního průběhu řízení a přednesech účastníků odvolacího řízení je měl seznámit se svým názorem na projednávanou věc, konkrétně je upozornit, že má pochybnosti o závěru okresního soudu, kterým se vypořádal s námitkou vedlejšího účastníka, že exekuce byla zahájena po uplynutí pětileté prekluzivní lhůty, a ji poučit o tom, aby navrhla důkazy k prokázání tvrzení, že nedošlo k uplynutí této lhůty. V důsledku nedodržení zákonem stanoveného postupu jí bylo znemožněno nabídnout soudu relevantní důkazy, že exekuce je z výše uvedeného důvodu přípustná. V této souvislosti upozornila, že nemohla mít povědomí o tom, že krajský soud je jiného názoru než okresní soud, navíc na exekučním titulu nebylo vyznačeno (a ona tak nebyla poučena), že došlo pro určité období k pozastavení jeho vykonatelnosti. 7. Napadené usnesení krajského soudu považuje stěžovatelka za překvapivé, protože změnu svého postoje tento soud neodůvodnil a jí neumožnil se k dané otázce vyjádřit. Tímto způsobem jí byla odňata možnost podat proti takovému rozhodnutí řádný opravný prostředek, čímž byl porušen princip dvojinstančnosti řízení. Dle jejího názoru jde o svévoli, kterou nelze v podmínkách existence materiálního právního státu akceptovat. Procesním pochybením, spočívajícím v nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 ve spojení s § 213b o. s. ř., jí byla znemožněna procesní obrana (a tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces), protože nemohla vznést argumenty a navrhnout nový důkaz k prokázání tvrzení, že k uplynutí prekluzivní lhůty nedošlo. 8. Závěrem stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181) a také na úvahy obsažené in David, L. a kol. Občanský soudní řád, Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2009), týkající se § 219 o. s. ř., v souvislosti s nimiž pak uvedla, že se uplatní tím spíše pro situaci, kdy odvolací soud dospěje k závěru o věcné nesprávnosti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí změní, neboť proti jeho rozhodnutí již není přípustný řádný opravný prostředek. K tomu dodala, že hodnotí-li odvolací soud důkazy jinak než soud prvního stupně, má povinnost tyto zopakovat z důvodu ochrany zásady přímosti soudního řízení a účastníci musí mít možnost se k nim vyjádřit a navrhnout důkazy nové. Pochybení Nejvyššího soudu stěžovatelka spatřuje v tom, že tento soud v porušování jejích práv pokračoval tím, že se jejím dovoláním odmítl věcně zabývat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 11. Ústavní soud přezkoumal n