IV.ÚS 3026/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3026/09 ze dne 15. 3. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. P. zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, AK Brož & Sokol & Novák se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 9 To 459/2009 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 27. 8. 2009 čj. 3 KZV 42/2009-75 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem přijatým dne 24. 11. 2009 v elektronické podobě opatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb se M. P. (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo v záhlaví uvedenými rozhodnutími o jeho ponechání ve vazbě porušeno základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny a tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 1. 6. 2009 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 3 tr. zákona ve stádiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zákona; téhož dne byl obviněný omezen na svobodě. Obviněný byl stíhán po předchozím použití agenta Policie ČR. Dne 4. 6. 2009 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") vzal obviněného do vazby z důvodů podle § 67 písm. a), c) tr. řádu, se zápočtem vazby od 1. 6. 2009. Dne 25. 6. 2009 Krajský soud v Brně (dále jen "stížnostní soud") stížnost obviněného proti tomuto rozhodnutí nalézacího soudu jako nedůvodnou zamítl. Dne 8. 10. 2009 Ústavní soud ústavní stížnost obviněného proti těmto rozhodnutím nalézacího a stížnostního soudu o jeho vzetí do vazby jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Dne 17. 7. 2009 nalézací soud zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu s odůvodněním, že u něj trvají i nadále důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), c) tr. řádu. Dne 20. 8. 2009 stížnostní soud zamítl stížnost obviněného proti uvedenému rozhodnutí nalézacího soudu. Dne 20. 1. 2010 Ústavní soud ústavní stížnost proti výše uvedeným rozhodnutím nalézacího a stížnostního soudu ze dne 17. 7. 2009, resp. 20. 8. 2009, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost návrhu. Dne 27. 8. 2009 státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "státní zástupce") rozhodl, že obviněný se ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu. Dospěl k závěru, že vyšetřování nelze v základní tříměsíční vazební lhůtě skončit, přičemž důvody vazby útěkové i předstižné u obviněného stále trvají. Obviněný je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody v rámci trestní sazby 5 - 12 let, o čemž svědčí dosud zjištěné okolnosti, především zamýšlený následek, a to jak z hlediska rozsahu škody, kdy obviněný požadoval vymoci po poškozeném celkem 46,8 mil Kč, tak z hlediska charakteru požadované fyzické újmy poškozenému. Dosud shromážděné důkazy svědčí o důvodnosti trestního stíhání. Hrozí proto obava, že by po propuštění z vazby na svobodu obviněný mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání a hrozícímu trestu vyhnul. Obviněný měl v úmyslu finanční hotovost násilím získanou uložit na účtu v Lichtenštejnsku. Všechny tyto okolnosti svědčí závěru o důvodnosti vazby útěkové. Ze skutečnosti, že u obviněného se nejednalo o jednorázový požadavek poškozeného izolovat a následně ho donutit k vydání požadované částky, o čemž svědčí počet schůzek s agentem a požadavek na další zadržování poškozeného, lze dovodit zřejmou odhodlanost obviněného dostát svému záměru. Trvá proto i nadále obava, že by obviněný na svobodě vykonal trestný čin, který připravoval. Dosavadní výsledky vyšetřování nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky daného trestného činu ve stadiu přípravy a odůvodňují i podezření, že tento trestný čin byl spáchán obviněným. V průběhu dalšího trvání vazby je třeba vyčkat vyhodnocení vyžádaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vyhotovení překladu z německého do českého jazyka listin, které vydal poškozený, znovu vyslechnout obviněného a vyzvat ho k vydání listin, jež by měly podporovat jeho tvrzení o oprávněnosti jeho nároku na požadovanou částku. Dne 1. 10. 2009 stížnostní soud zamítl stížnost obviněného proti usnesení státního zástupce ze dne 27. 8. 2009. Stížnost neshledal důvodnou; dle jeho názoru státní zástupce nepochybil, pokud obviněného i nadále ponechal ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu. Z obsahu připojených materiálů přípravného řízení vyplývá, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a je důvodné podezření, že tento trestný či spáchal obviněný. Od vzetí obviněného do vazby dne 4. 6. 2009 nedošlo z důkazního ani procesního hlediska ke změnám, které by nasvědčovaly závěru, že vazební důvody již pominuly a stav věci by odůvodňoval propuštění obviněného z vazby. Rozhodování o vazbě je vždy vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě; trestní řád nevyžaduje zcela nezvratnou jistotu o naplněné konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu. Lze souhlasit se závěry státního zástupce, že ani odstup času od vzetí obviněného do vazby neodůvodňuje jiný závěr, než že vazební důvody u něj i nadále trvají. Poslední dvě výše uvedená rozhodnutí byla předmětem této ústavní stížnosti. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. V části I. ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadená rozhodnutí jsou pouze obecná a povšechná, a nesplňují požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění; poukázal na nálezy III. ÚS 103/99 a IV. ÚS 689/05. Závěry státního zástupce o existenci důvodů vazby útěkové i předstižné považoval za nepodložené. K tzv. vazbě útěkové uvedl, že se nikdy neskrýval, nikdy nebyl na útěku, rodinu má v České republice, žije ve spořádaných rodinných poměrech a má silná citová pouta k nezletilým dětem; není mu proto zřejmé, proč by tato obava měla být naplněna. Konstatování krajského státního zástupce v napadeném rozhodnutí jsou obecná a není z ničeho zřejmé, proč za stavu, kdy je trestně stíhán, by měl opakovat trestnou činnost, nehledě na to, že se v zásadě sešel pouze s agentem, takže možnost opakování nějaké trestné činnosti nepřipadá v úvahu. Znalecké posudky znalkyně již vypracovaly, stejně tak i výslech obviněného byl dne 7. 9. 2009 dokončen. V případě propuštění z vazby na svobodu v současné době nehrozí obava ze skrývání či uprchnutí do ciziny. Stěžovatel poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve vazebních věcech a principy z ní vyplývající, zejména pokud jde o prodlužování vazby, pro které musí existovat další ospravedlňující (relevantní a dostačující) důvody. Stížnostní soud však pouze uvedl, že lze souhlasit se závěry státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ohledně vazebních důvodů § 67 písm. a), c) tr. řádu. Stížnostní soud nezkoumal, zda pokračující omezení osobní svobody bylo ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti a důvod prodloužení vazby založil na zcela neodůvodněném hypotetickém závěru, který byl projevem libovůle a rozporný s čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. V části II. ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu v vazebních věcech a principy z ní vyplývající. V části III. ústavní stížnosti stěžovatel shrnul, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky týkající se způsobu, jakým státní zástupce a následně i stížnostní soud odůvodnily jeho ponechání ve vazbě, a nedostatečné odůvodněnosti napadených rozhodnutí. Při posuzování tzv. útěkové vazby státní zástupce ani stížnostní soud nebrali v úvahu existující rodinné vazby stěžovatele; rovněž samotná hrozba vysokého trestu odnětí svobody nebyla postačující. Z rozhodnutí stížnostního soudu navíc nevyplývá, zda se zabýval možností přijmout peněžitou záruku či písemný slib stěžovatele. Stěžovatel uzavřel, že orgány státní moci rozhodly o omezení osobní svobody bez znalosti konkrétních skutečností a výkonem libovůle tak zasáhly do jeho práva být omezen na svobodě jen způsobem, který zákon připouští. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopods