IV.ÚS 3027/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3027/23 ze dne 10. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Š., zastoupené Mgr. Jakubem Beránkem, advokátem, sídlem Děčínská 361/7, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2023 č. j. 6 Tdo 584/2023-317, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2022 č. j. 4 To 328/2022-277 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. května 2022 č. j. 29 T 77/2019-236, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V petitu ústavní stížnosti sice stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku Okresního soudu v České Lípě, avšak z data vydání rozsudku, jeho čísla jednacího i celkového kontextu bez pochyb vyplývá, že tím má na mysli v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud"). 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtrnácti měsíců. Skutek, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že řádně nezabezpečila fenu německého ovčáka jménem D., kterou venčila, tato fena se jí vytrhla a napadla a pokousala poškozenou, která takto utrpěla těžkou újmu na zdraví. 3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na základě kterého Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené O. H. a tuto poškozenou odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž v ostatních výrocích zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jejím pochybením (nedostatečným zabezpečením feny německého ovčáka jménem D.) a vznikem zranění poškozené. Obecné soudy podle ní nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo a tvrdí, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a právním posouzením existuje extrémní nesoulad. Porušení svých procesních práv spatřuje v tom, že některé jí navrhované důkazy nebyly provedeny z důvodu nadbytečnosti a že jiné její důkazní návrhy byly zcela opomenuty. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti prezentuje svou verzi skutkových událostí, která spočívá (stručně vyjádřeno) v tom, že se jí fena D. vytrhla a napadla fenu německého ovčáka patřící poškozené. Zranění poškozené pak mělo vzniknout tím, že se poškozená snažila oba psy od sebe odtrhnout a byla při tom pokousána, přičemž nelze zjistit, která z fen poškozenou pokousala. Uvádí, že verze, ke které dospěly obecné soudy, je podporována pouze výpovědí poškozené a svědků manželů Z., přičemž má za to, že obecné soudy neodůvodnily svůj závěr o věrohodnosti výpovědi uvedených svědků. Věrohodnost těchto svědků zpochybňuje poukazem na své spory a kritické vztahy s manžely Z., kteří mají mít naopak přátelské vztahy s poškozenou. Na podporu své verze rozhodných skutečností odkazuje na výpovědi manželů B. Tvrdí, že žádné zranění na těle poškozené neodpovídá údajnému útoku na ni (trháním a vláčením). 7. Stěžovatelka zdůrazňuje, že poškozená se nemusela do souboje obou fen zapojit, takže její zranění nemůže být v příčinné souvislosti se stěžovatelčiným jednáním. Brojí proti závěru obecných soudů o tom, že poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví. Obecné soudy podle ní nesprávně akceptovaly zcela nepřiměřenou dobu pracovní neschopnosti poškozené a odkazuje na závěry znalce MUDr. Tomáše Adámka, který měl stanovit, že poškozená byla omezena v obvyklém způsobu života na dobu 2 až 3 týdnů. 8. Stěžovatelka se domnívá, že okresní soud pochybil, když zamítl její návrh na doplnění dokazování a zcela opomenul další důkazní návrh. Krajskému soudu vytýká, že marginalizoval vadný postup okresního soudu, který neoprávněně nepřipustil některé otázky na svědky J. Š. a V. F. Za nepřezkoumatelnou označuje úvahu krajského soudu o nelogičnosti verze, že by poškozená byla pokousána vlastním psem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 10. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené O. H. a tuto poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. K rozhodování o ústavnosti zrušené části rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde. 12. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)]. 13. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedené námitky stěžovatelka opakovaně uplatňovala v průběhu celého trestního řízení při své obhajobě, přičemž obecné soudy na ně odpovědně reagovaly a vypořádaly se s nimi. Tyto námitky představují polemiku se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy, resp. s rozhodnými skutkovými zjištěními, které obecné soudy z provedeného dokazování dovodily. 14. Ústavní soud odkazuje primárně na strany 7 až 10 rozsudku krajského soudu, neboť odvolací soud se velice podrobně vypořádal se stěžovatelčinými námitkami týkajícími se hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud nepovažuje za účelné tuto argumentaci v celé její podrobnosti opakovat, zvláště když na ni stěžovatelka v ústavní stížnosti nereaguje a omezuje se na prezentaci vlastní verze rozhodných skutkových událostí. Ústavní soud se proto omezí na stručnou rekapitulaci hlavních výsledků provedeného dokazování, z nichž obecné soudy dovodily rozhodující skutkové a právní závěry. 15. Krajský soud předně v bodě 7 napadeného rozsudku odůvodnil závěr o spolehlivém prokázání toho, že zranění poškozené bylo způsobeno pokousáním, jehož původcem