IV.ÚS 3031/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3031/22 ze dne 31. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jozefa Rindoše, zastoupeného JUDr. Milanem Szőllőssym, advokátem, sídlem Mlynská 28, Košice, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování JUDr. Marcelem Marčišinem, advokátem, sídlem Gočárova třída 1013/27, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2022 č. j. 21 Cdo 747/2022-366 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2021 č. j. 23 Co 182/2021-339, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Mydlochova stavební s. r. o., sídlem Na Sioně 327/8, Kutná Hora, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny. 2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 50/2018 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 17. 3. 2021 č. j. 9 C 50/2018-286 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici zaplacení náhrady za bolest ve výši 2 618 750 Kč s příslušenstvím a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 13 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 562 802,68 Kč (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem vykonávaná práce nenesla znaky závislé práce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, takže mezi účastníky nedošlo ke vzniku ani faktického pracovního poměru, a stěžovatelův úraz, který měl být příčinou vzniku výše uvedené škody, proto nelze považovat za pracovní, a vedlejší účastnice za tuto škodu nenese odpovědnost. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ve výroku I rozsudek okresního soudu potvrdil, ve výroku II ho změnil tak, že se vedlejší účastnici náhrada nákladů nepřiznává, a rozhodl, že se vedlejší účastnici nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Jde-li o věc samu, krajský soud se plně se skutkovými i právními závěry okresního soudu ztotožnil. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel nepředložil otázku, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (z obsahu odůvodnění usnesení plyne, že dovolání postrádalo náležitosti plynoucí z § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), když stěžovatel vyjádřil "prostý nesouhlas" s řešením otázky existence pracovního vztahu, a nadto konstatoval, že řešení této otázky krajským soudem je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. K tomu doplnil, že stěžovatel ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním krajského soudu, případně předkládá svou vlastní skutkovou verzi, od níž odvíjí případný rozpor s judikaturou dovolacího soudu či Ústavního soudu, nicméně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel namítá, že soudy zjištěné skutkové okolnosti posoudily jednostranně a tendenčně a že jejich právní závěry, v rámci kterých hodnotily právní vztah mezi účastníky jako obchodněprávní, založený smlouvou o díle, jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Podle stěžovatele svévolným hodnocením jednotlivých zjištění soudy porušily zásadu rovnosti účastníků, a to vše vedlo ke stavu, že nemůže být odškodněn za pracovní úraz, což zasahuje i do jeho práva na uspokojivé pracovní podmínky. Upozorňuje, že mezi účastníky nebyla žádným způsobem uzavřena smlouva, která by určovala obsah daného právního vztahu, že v soudním řízení poukázal na to (a prokázal), že na smlouvě o díle ze dne 30. 6. 2016 není jeho podpis, přičemž namítá, že soudy nižších stupňů účelově, bez zohlednění "podrobností", vyhodnotily provedené důkazy. 6. Stěžovatel tvrdí, že faktický právní vztah mezi účastníky vznikl tak, že se dostavil do firmy vedlejší účastnice, z níž byl s ostatními pracovníky poslán vykonávat práce do Prahy. K žádnému projevu vůle smluvních stran, jde-li o povahu jejich právního vztahu před tím, než je začal vykonávat, nedošlo. Podle stěžovatelova názoru není relevantní, jakým způsobem byly uzavřeny smlouvy mezi vedlejší účastnicí a dalšími osobami, protože okolnosti a proces jejich uzavření byl jiný, než tomu bylo v jeho případě. Vzhledem k tomu bylo třeba právní vztah posoudit na základě jeho faktického fungování, a to z hlediska § 2 odst. 1 zákoníku práce. 7. Z provedeného dokazování pak vyplynula jeho osobní a ekonomická závislost na vedlejší účastnici, neboť ta ho na jednotlivá místa, kde měl v určitém dni vykonávat činnosti různého druhu, posílala a pravidelně kontrolovala kvalitu a množství vykonané práce, docházku i dodržování bezpečnostních norem. Skutečnost, že vedlejší účastnice pokyny nezadávala každodenně, nebylo dáno povahou právního vztahu, ale vyplývalo z určité míry jeho zkušeností, přičemž podle stěžovatelova názoru postačí kontrola výsledku práce zaměstnance. Existence pravidelné kontroly a posílání ho na jednotlivá pracoviště bez ohledu na to, zda na té které stavbě byly dokončeny práce objednané třetími osobami u vedlejší účastnice, potvrzuje, že nevykonával práce na vlastní odpovědnost. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu [nález (správně "usnesení") ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3037/15 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)] dávání pokynů prostřednictvím pověřených osob nebo spolupracovníků neznamená, že by tyto pokyny (jako znak závislé práce) absentovaly. 8. Stěžovatel uvádí, že práce nevykonával vůči třetím subjektům svým jménem, ale výlučně jménem vedlejší účastnice, kdy ani z jejích tvrzení nevyplynulo, že by třetí osoby objednávaly práci přímo u něho, resp. jeho spolupracovníků. Práci vykonával osobně, nepoužíval žádné nářadí a nezabezpečoval žádný materiál, to vše mu dodávala vedlejší účastnice, která mu pravidelně poskytovala odměnu v jednotně dohodnuté částce, žádné faktury nevystavoval. 9. Podle stěžovatele tak šlo o tzv. faktický pracovní vztah, který je vztahem pracovněprávním, kde zaměstnanci náleží stejná práva a povinnosti jako zaměstnancům v platném pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, včetně práva na náhradu škody při pracovním úraze, přičemž pro vznik pracovního poměru není podmínkou konkludentní dojednání pracovního vztahu. Mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva, která by určovala obsah právního vztahu, ve kterém vykonával práci pro vedlejší účastnici, vykonávání práce však nese všechny zákonné znaky závislé práce. Přiklonily-li se soudy s ohledem k zjištěné okolnosti k tomu, že dané znaky mohou být přítomné i v právním vztahu definovaném smlouvou o díle, Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485) uložil soudům, aby v případě, kdy mají pochybnost o existenci pracovněprávního vztahu, chránily potenciálního uchazeče o pozici zaměstnance jako slabší stranu, čemuž odpovídá § 18 zákoníku práce, podle kterého je třeba v pochybnostech vykládat právní úkony ve prospěch zaměstnance. Právní posouzení věci je podle stěžovatele i v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4619/2014, neboť v posuzovaném případě nebyla zjištěna žádná konkrétní vůle účastníků, ze které by soudy mohly vycházet. Všechna tvrzení vedlejší účastnice o její vůli na začátku právního vztahu jsou činěna ex post, protože se chce vyhnout odpovědnosti. 10. Posouzení krajského soudu má být i v rozporu s rozsudkem ze dne 24. 2. 2005 č. j. 2 Afs 62/2004-70, v němž Nejvyšší správní soud definoval nikoliv závislou činnost, neboť v daném případě nešlo o specializovanou krátkodobou činnost, ale o činnost mající povahu dlouhodobě vykonávaných pomocných stavebních prací na různých zakázkách vedlejší účastnice bez ohledu na jejich dokončení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou