IV.ÚS 3034/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3034/08 ze dne 18. 1. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava - Moravská Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1207/2008-1026 ze dne 22. 10. 2008 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 223/2008-979 ze dne 27. 5. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 10. 12. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 101 T 196/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu č. j. 101 T 196/2006-824 ze dne 2. 11. 2006 shledán vinným trestným činem loupeže dle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), jehož se měl dopustit tím, že dne 9. 12. 2005 v době kolem 9.55 hod. v Havířově-Městě zamaskován a s pistolí v ruce přinutil pracovnici pobočky Raiffeisenbank, a. s., k otevření trezoru a vydání peněz, dále trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit prodáním a darováním pervitinu několika osobám, a konečně dvojnásobným trestným činem úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, 3 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že celkem v šesti případech v žádosti o finanční úvěr uvedl nepravdivé údaje o svém zaměstnání. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 12 T 165/2005 ze dne 15. 11. 2005. Stěžovatel byl rovněž zavázán uhradit poškozené Raiffeisenbank, a. s., škodu ve výši 425.799,60 Kč, České spořitelně, a. s., 87.196,- Kč, Beneficial Finance, a. s., 7.951,- Kč a GE Money Multiservis, a. s., 17.998,- Kč. Posledně uvedená poškozená byla se zbytkem nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele, jakož i odvolání státního zástupce, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 5 To 733/2006-851 ze dne 9. 1. 2007 zamítnuto, dovolání stěžovatele pak bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 777/2007-894 ze dne 18. 7. 2007 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Poté, co byla nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 posledně uvedená usnesení krajského a Nejvyššího soudu zrušena, rozhodl krajský soud po provedení dalšího dokazování o odvolání stěžovatele, které tento omezil pouze na výrok o vině pod bodem 1) a na výrok o trestu, tak, že jej usnesením č. j. 5 To 223/2008-979 ze dne 27. 5. 2008 jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud posléze usnesením č. j. 3 Tdo 1207/2008-1026 ze dne 22. 10. 2008 odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že usnesením krajského soudu č. j. 5 To 223/2008-979 ze dne 27. 5. 2008 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1207/2008-1026 ze dne 22. 10. 2008 byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, 36 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž měl za to, že ani po provedení dalšího dokazování nebyla prokázána jeho vina, pokud šlo o skutek uvedený v rozsudku okresního soudu pod bodem 1), tzn. o skutek, který byl kvalifikován jako trestný čin loupeže. Stěžovatel konstatoval, že o jeho vině bylo rozhodnuto pouze na základě videozáznamu, který byl ovšem natolik nekvalitní, že na něm nebylo možno osobu pachatele identifikovat, což krom znalce uznal i okresní soud, dále na základě svědeckých výpovědí, o jejichž obecné věrohodnosti, jakož i o schopnosti svědků poznat osobu zachycenou na videozáznamu, bylo ovšem možno důvodně pochybovat, a konečně na základě důkazu srovnáním pachových stop, který však byl procesně nepoužitelný, neboť byl získán v rozporu s procesními předpisy. V souvislosti s tvrzením o nepoužitelnosti důkazu srovnáním pachových stop poukázal stěžovatel na skutečnost, že záznam o provedení odběru pachových stop byl do spisu založen až s odstupem dvou let, což vzbuzuje důvodné pochybnosti o tom, zda byl skutečně vyhotoven v době odběru. Pochybnosti o použitelnosti tohoto důkazu neodstranil ani výslech policejního technika, neboť tento si již věc nepamatoval a popsal pouze obecný postup. V žádném případě tak nebylo vyvráceno tvrzení stěžovatele, že odběr pachových stop byl u něj prováděn třikrát, a to bez řádné protokolace a bez poskytnutí poučení o možnosti úkon odmítnout dle § 114 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Nadto nebyl obhájce o konání tohoto úkonu vyrozuměn, čímž došlo ke zkrácení ústavně zaručeného práva stěžovatele na obhajobu, neboť se jednalo o případ nutné obhajoby dle § 36 trestního řádu. Samotné provedení důkazu srovnáním pachových stop pak proběhlo bez přítomnosti nezávislé třetí osoby a rovněž i bez přítomnosti obhájce stěžovatele, který by se, pokud by byl o úkonu vyrozuměn, jeho provedení zúčastnil. Kromě procesně nepoužitelného důkazu srovnáním pachových stop, byly veškeré ostatní důkazy toliko důkazy nepřímými a nejednoznačnými, které ve svém souhrnu neposkytovaly dostatečnou oporu pro spolehlivý závěr o vině stěžovatele. Z takto vyložených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1207/2008-1026 ze dne 22. 10. 2008 a usnesení krajského soudu č. j. 5 To 223/2008-979 ze dne 27. 5. 2008 zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal stanoviska účastníků řízení. Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou totožné s těmi, které stěžovatel opakovaně uplatnil již v řízení nalézacím a odvolacím, proto v obecné rovině odkázal na odůvodnění svého usnesení č. j. 5 To 223/2008-979 ze dne 27. 5. 2008. Co se týče důkazu záznamem Policie ČR, Okresního ředitelství, skupiny kriminalistické techniky Karviná, ČTS: ORKA-1067/OK-2005-03, o odběru srovnávací pachové konzervy ze dne 29. 3. 2006, tento byl dohledán na základě výzvy adresované Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné. Ze zprávy státního zástupce ze dne 22. 5. 2008 vyplývalo, že žádný další odběr než ten, který byl dne 29. 3. 2006 řádně zadokumentován, na stěžovateli prováděn nebyl. V odvolacím řízení byl rovněž proveden důkaz výslechem kriminalistického technika npor. M. B., který potvrdil, že podpis na záznamu se shoduje s jeho podpisem a současně jednoznačně vyloučil, že by odběr pachových stop mohl trvat pouze pět minut, jak uváděl stěžovatel ve vztahu k dalším údajným odběrům. Z těchto důvodů považoval krajský soud námitky směřující vůči možné manipulaci se záznamem o odběru srovnávací pachové konzervy za liché. Krajský soud dále konstatoval, že porovnání pachových stop je neopakovatelným úkonem ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu, proto by při neexistenci záznamu o odběru pachové stopy z místa činu, o odběru srovnávací pachové konzervy a o jejich vzájemném porovnání již nebylo možno tuto vadu zhojit v dalším průběhu trestního řízení. O takový případ se však dle krajského soudu nejednalo. Policejní orgán má vnitřními normami stanovenu povinnost vytvářet tzv. koncept vyšetřovacího spisu, který uschovává i po předání trestního spisu. Je proto možné, aby byl záznam dohledán právě v tomto konceptu. V projednávané věci se záznam o odebrání srovnávací pachové konzervy skutečně podařilo nalézt, přičemž byl tento důkaz v souladu se zásadou bezprostřednosti a veřejnosti proveden jeho přečtením v odvolacím řízení. Dle názoru krajského soudu byla absence tohoto záznamu v trestním spise nejspíše zapříčiněna nedopatřením. Ve světle takto doplněného dokazování se námitky stěžovatele, týkající se počtu provedených odběrů, jevily krajskému soudu jako pochybné. K námitce, že o odběru pachové stopy měl být uvědoměn obhájce, resp. že měla být přítomna nezávislá osoba, krajský soud uvedl, že toto je sice nanejvýš žádoucí pro bezproblémové užití tohoto důkazu v budoucnu, nicméně trestní řád podmínky pro provádění technologické expertizy a s ní spojených úkonů výslovně nestanoví. Nelze proto dovodit, že by nevyrozumění obhájce činilo tento úkon procesně neúčinným. Z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu rovněž vyplývá, že policejní orgán