IV.ÚS 3040/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3040/18 ze dne 14. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Němčovice, sídlem Němčovice 37, zastoupené JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou, sídlem Kodaňská 521/57, Praha 10 - Vršovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018 č. j. 25 Cdo 3811/2017-503, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a obchodní korporace KLADRUBSKÁ a. s., sídlem Vojenice 80, Kladruby, zastoupené JUDr. Petrem Košťálem, advokátem, sídlem gen. R. Tesaříka 256, Příbram, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Rokycanech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 10. 2016 č. j. 6 C 136/2012-441 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 313 281 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 1. 11. 2012 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení dalších 313 281 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 20. 6. 2012 došlo v souvislosti se silným deštěm k rozsáhlé erozní události spočívající ve splavení ornice z půdního bloku osetého kukuřicí, obhospodařovaného vedlejší účastnicí, čímž vznikla škoda na majetku stěžovatelky ve výši 729 874 Kč, která sestává z nákladů na odstranění bahna z komunikace, z příkopů podél komunikace, z rybníku a z kurtů, a z nákladů na opravu kurtů včetně plotu. Stěžovatelka obdržela účelovou dotaci 150 000 Kč (akce řešení povodňových škod) a finanční výpomoc od Krajského úřadu Plzeňského kraje ve výši 50 000 Kč. V případě osetí půdního bloku úzkořádkovou plodinou by erozní smyv byl výrazně redukován (o 77,7 %). Okresní soud posoudil nárok stěžovatelky podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), dospěl k závěru, že vedlejší účastnice porušila § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, neboť svou činností zapříčinila narušení pozemků erozí, porušila i § 27 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, protože o pozemky nepečovala tak, aby nedocházelo ke zhoršování vodních poměrů, zejména odnosu půdy erozní činností vody, a porušila též prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku. Stěžovatelce vznikla v příčinné souvislosti s porušením zákonných povinností vedlejší účastnice škoda. Okresní soud aplikoval § 450 občanského zákoníku, vzal v úvahu stěžovatelkou obdržené dotace, umístění obce v terénu, tj. že se nachází v údolnici, a zohlednil, že se jednalo o extrémní přívalový déšť. Zároveň aplikoval § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že i kdyby vedlejší účastnice žádnou zákonnou povinnost neporušila, k nějaké škodě, jejíž výši lze vyčíslit jen s nepoměrnými obtížemi, by došlo v důsledku samotného deště. S přihlédnutím k vyplacené dotaci a k dalším okolnostem volnou úvahou určil výši nároku stěžovatelky v polovině požadované částky, tj. ve výši 313 281 Kč. 3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 12 Co 68/2017-478 tak, že výše rubrikovaný rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, souhlasil s jeho závěrem o splnění zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu, na rozdíl od okresního soudu neaplikoval § 450 občanského zákoníku, ale dospěl k závěru, že vedlejší účastnice odpovídá za škodu pouze v rozsahu 80 %, protože z 20 % by vzniku škody nezabránila ani při osetí pozemku vhodnou plodinou. Souhlasil s odpočtem částky, kterou stěžovatelka obdržela jako účelovou dotaci, a souhlasil rovněž s postupem podle § 136 o. s. ř. vzhledem k tomu, že ani po předložení všech faktur a provedení znaleckého posudku se nepodařilo přesně zjistit výši škody. 4. K dovolání stěžovatelky i vedlejší účastnice rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že dovolání stěžovatelky se odmítá (výrok I), dovolání vedlejší účastnice se zamítá (výrok II), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). K důvodům odmítnutí dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka v dovolání uvedla, že rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Z obsahu jejího dovolání však není patrno, o kterou otázku hmotného práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení právní otázky krajským soudem odchyluje, ač se jedná o obligatorní náležitost dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Má-li být dovolání přípustné proto, že Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) Nejvyšší soud odchýlit, což z obsahu dovolání stěžovatelky nevyplývá (srov. shodně např. usnesení ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 či ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2733/2013). Stěžovatelkou formulovaná otázka, zda přívalový déšť je neodvratitelnou událostí (vyšší mocí) vedoucí k částečnému zproštění odpovědnosti za způsobenou škodu, jednak již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, především však na řešení této otázky rozhodnutí krajského soudu nespočívá. Za okolnosti, které nelze odvrátit, vzniklé tzv. vyšší mocí, konstantní judikatura považuje události způsobené vnějšími přírodními silami, včetně přívalových srážek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2017 sp. zn. 23 Cdo 4080/2016, rozsudek ze dne 22. 9. 2004 sp. zn. 32 Odo 1186/2003 či usnesení ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. 25 Cdo 1979/2012). V souzené věci však nelze uvažovat o přívalovém dešti jako o liberačním důvodu podle § 420a odst. 3 občanského zákoníku, protože soudy obou stupňů správně posoudily odpovědnost vedlejší účastnice podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku a krajský soud zvažoval přívalový déšť jako jednu z příčin vzniku škody v souvislosti s úvahou o příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti vedlejší účastnicí a vzniklou škodou, přičemž otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou. Brojí-li stěžovatelka jen proti závěru krajského soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti vedlejší účastnicí a vznikem škody v rozsahu 20 %, nepředkládá tak žádnou právní otázku, jež by mohla přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, stejně tak brojí-li stěžovatelka proti závěru krajského soudu o výši škody, nesměřují její námitky proti právnímu posouzení věci, ale proti zjištěnému skutkovému stavu. Ani nesouhlas stěžovatelky s aplikací § 136 o. s. ř. přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Stěžovatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci, aniž by z jejího podání bylo patrno, zda a v čem se podle mínění stěžovatelky krajský soud při aplikaci § 136 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a od které (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 29 Cdo 3895/2014). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka předně spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv v tom, že její dovolání bylo neústavně odmítnuto, přestože vymezovalo předpoklady přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť obsahovalo důvody dovolání, vymezovalo sporné otázky hmotného práva podle § 237 o. s. ř. i dovolací návrh. Ostatně Nejvyšší soud dal stěžovatelce za pravdu, když v napadeném rozhodnutí uvedl, že aplikace liberačního důvodu, který by škůdce zprostil (byť částečně) odpovědnosti za škodu, nepřipadá v daném případě v úvahu s ohledem na porušení prevenční povinnosti škůdcem (šlo o jednu ze sporných otázek hmotného práva stěžovatelkou v dovolání uvedených). Přesto ponechal bez povšimnutí závěr krajského soudu, v jehož důs