IV.ÚS 3044/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3044/11 ze dne 27. 2. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky TEPLO Rumburk, s. r. o., se sídlem v Rumburku, Lesní 92, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze, Platnéřská 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2011 č. j. 9 Afs 33/2011-74, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího vlastnického práva, zaručeného čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), jakož i porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny, zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. 2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2010 č. j. 10 Ca 151/2008-47 byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Státní energetické inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 13. 6. 2008 č. j. 042300308/151/08/90.120/Kr, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Státní energetické inspekce, územního inspektorátu pro Ústecký kraj, ze dne 10. 4. 2008 č. j. 042300308/500/08/42.104/Kr, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 838.867,- Kč za nerespektování závazného postupu při tvorbě ceny tepelné energie stanoveného cenovým orgánem za rok 2006. Stěžovatelkou podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 7. 2011 č. j. 9 Afs 33/2011-74 zamítl. 3. Stěžovatelka dodává tepelnou energii smluvním odběratelům, k čemuž využívá pronajatou komplexní technologii, která je součástí soustavy centrálního zásobování teplem v lokalitě Rumburk. V období od 16. 1. 2008 do 31. 1. 2008 byla u ní provedena kontrola dodržování cenových předpisů, konkrétně zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenách"), dále vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách, v obou případech ve znění účinném za posuzované období, a dále cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 9/2004 k cenám tepelné energie, ve znění jeho rozhodnutí č. 13/2005. Na základě této kontroly jí byla shora uvedeným rozhodnutím Státní energetické inspekce, územní inspektorát pro Ústecký kraj, uložena za porušení ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o cenách pokuta ve výši 838.867,- Kč. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je od roku 2000 kontrolována prakticky neustále, což vedlo k tomu, že jsou zpochybněny veškeré výpočty "za předchozí období" a nelze v podstatě určit, jaká byla správná částka za období let předchozích, z nichž má být vypočítávána současná výše podle cenového předpisu. Stěžovatelka je probíhajícími řízeními zatěžována, tato řízení jsou v různých stadiích (kontrola, správní řízení, soudní přezkum), vznikají jí enormní náklady, ačkoliv dle svého přesvědčení kalkuluje ceny v souladu s kontrolními zjištěními z předchozích let. Měla-li při kalkulaci ceny vycházet z tržeb z předchozího roku upravených podle pravidel věcného usměrňování cen, je stěžovatelka toho názoru, že takto uložená povinnost je prakticky nesplnitelná a tudíž protiústavní. Soudní rozhodnutí obou soudů nejsou řádně odůvodněna, nevypořádávají se s uplatněnými námitkami, což zakládá jejich nepřezkoumatelnost. 5. Stěžovatelka má pochybnost o nezaujatém rozhodování Nejvyššího správního soudu. Věci stěžovatelky ohledně napadených cenových kontrol jsou rozhodovány opětovně stále stejným senátem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka si je vědoma názoru Ústavního soudu, že specializace senátů obecně není protiústavní, není-li ale v rámci Nejvyššího správního soudu specializace oficiálně zavedena, jeví se koncentrace rozhodovaní všech kasačních stížností u jednoho senátu jako protiústavní. 6. Výklad cenových a energetických předpisů, který zastává Nejvyšší správní soud, odporuje podle názoru stěžovatelky Listině, tak jak je vykládána Ústavním soudem. Předmětný cenový předpis porušuje obecný princip rovnosti subjektů vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v tomto ohledu poukazuje na nález publikovaný pod č. 528/2002 Sb., ve kterém Ústavní soud nevyloučil možnost užít cenovou regulaci, avšak s tím, že v takovém případě cena musí odpovídat obecným ustanovením zákona o cenách. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 vyslovil Ústavní soud názor, že nemá-li cenová regulace přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, neboť v takovém případě by byl popřen účel a funkce vlastnictví. Cena tak musí respektovat "spravedlivou rovnováhu" mezi imperativy obecného zájmu a ochrany základních práv jedince. Existuje-li určitá skupina zboží a služeb, u kterého je z hlediska veřejného zájmu nutná regulace cen, nemůže a nesmí být záměrem zákonodárce, aby takto zákonem stanovená regulovaná cena nedosahovala výše ceny obvyklé, tj. souhrnu nákladů na pořízení, zpracování a oběh zboží, přiměřený zisk a příslušnou daň, pokud stát současně rozdíl mezi cenou zákonem regulovanou a cenou obvyklou nenahrazuje. Takovýto postup by bylo možné vnímat jako omezení vlastnického práva, tedy jako porušení Listiny. Stát tak podle názoru stěžovatelky prostřednictvím regulace ceny tepla neoprávněně zvýhodnil odběratele a nadřadil jejich individuální zájem nad zájem vlastníka - dodavatele tepla. Regulace ceny tepla v interpretaci Nejvyššího správního soudu nutí dodavatele tepla prodávat tepelnou energii za cenu znemožňující návratnost investovaných finančních prostředků. Při zastávaném výkladu cenových předpisů je tak stěžovatelka nucena prodávat tepelnou energii za cenu nižší, než jsou náklady na její výrobu a distribuci. Tím jsou porušena ustanovení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny, jakož i článek 1 Dodatkového protokolu. Stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil. II. 7. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z hlediska stěžovatelkou tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv a po zvážení všech okolností posuzované věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná. 8. Stěžovatelka nezpochybňuje samotnou cenovou regulaci a stanovenou výši pokuty; zpochybňuje však zákonnost provedených kontrol, pokutu, která jí byla na tomto základě uložena za rok 2006 a postup soudů při přezkumu tohoto podle jejího názoru nezákonného rozhodnutí orgánu Státní energetické inspekce. Její ústavní stížnost je v zásadě totožná s již dříve podanou ústavní stížností sp. zn. III. ÚS 2676/11, ve které uplatnila obdobné námitky v souvislosti s uložením pokuty za nerespektování závazného postupu při tvorbě ceny tepelné energie v roce 2005. 9. Stěžovatelka v prvé řadě namítá častost prováděných cenových kontrol, které jí v podstatě neumožňují určit správnou částku za období let předchozích, od nichž má být odvozována kalkulace ceny tepelné energie let následujících. Ústavní soud k tomu uvádí, že kontrolní činnost nemá stejnou právní povahu jako rozhodovací činnost státní správy podle správního řádu. Byla-li dřívější kontrola prováděna až v roce 2007, nemění to nic na povinnosti stěžovatelky dodržovat cenové předpisy. V opačném případě, s ohledem na řetězení výpočtu věcně usměrňované ceny tepelné energie, by došlo k tomu, že by vlastně žádná další cena nemusela odpovídat tomu, co cenové předpisy vyžadují. Tím by se ztratil význam cenové regulace jako takové. Vycházela by totiž v důsledku řetězení výpočtu (vždy na základě předchozího roku) z údajů a cen tepelné energie vadně účtovaných stěžovatelkou, které by těmto předpisům odporovaly. Proto je zjevně neopodstatněné tvrzení stěžovatelky, že takto vypočtená cena, resp. zjištěný rozdíl je zjištěn neústavním způsobem. Rozdíl v právní povaze kontrolní činnosti státní správy podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, a při ukládání sankcí za nedodržení výše uvedených cenových předpisů byl soudy dostatečně vyložen na základě ustálené judikatury. 10. Ke stěžovatelčině námitce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že obě soudní rozhodnutí jsou obsáhle odůvodněna a soudy se vypořádaly s každou námitkou stěžovatelky odpovídajícím způsobem. Opřely se přitom jak o relevantní judikaturu Ústavního soudu, tak o svou vlastní. V tomto směru nelze proto jejich rozhodnutí považovat ani za překvapivá. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s jejich závěry, nemůže být sama o sobě důvodem pro to, aby Ústavní soud tyto závěry přehodnocoval. Konečně je třeba uvést, že v případě předmětné námitky je obecně vyžadováno, aby stěžov