IV.ÚS 3045/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3045/24 ze dne 12. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem, sídlem Kardinála Berana 1157/32, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024 č. j. 5 Tdo 398/2024-857, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 2023 sp. zn. 9 To 383/2023 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. srpna 2023 sp. zn. 2 T 24/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Klatovech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a za tento trestný čin mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Poškozenou obchodní společnost X (dále jen "poškozená") podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného přečinu se stěžovatel podle závěrů okresního soudu - ve stručnosti vymezeno - dopustil tím, že dne 14. 11. 2013 jako tehdejší jednatel poškozené, porušil zákonem mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek, protože podepsal v advokátní kanceláři Mgr. Ing. Ladislavy Jindřichové (dále jen "advokátka") listinu označenou jako "záznam", týkající se vymáhání částky ve výši 2 650 000 Kč vyplývající z nezaplacené směnky. Na základě této listiny se stěžovatel zavázal za poškozenou, že zaplatí advokátce za právní služby odměnu ve výši získaného výtěžku, tj. veškerého advokátkou vymoženého plnění. Poškozená přitom v letech 2016 a 2018 postupně uhradila advokátce náklady ve výši 117 387 Kč související s jejím zastupováním před soudem v této věci. Advokátce tak připadla po následně vyhraném soudním sporu konečná částka ve výši 3 761 755 Kč, kterou obdržela dne 15. 11. 2018 na svůj bankovní účet. Tímto jednáním stěžovatel způsobil poškozené značnou škodu, neboť nevykonával funkci jednatele společnosti s péčí řádného hospodáře. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a poškozená odvolání, která Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na řádnou obhajobu a nestranné posuzování věci, protože jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez důvodu odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu a hodnocení všech pro rozhodnutí relevantních skutečností. Provedené důkazy navíc obecné soudy výrazně deformovaly s cílem uznat stěžovatele vinným, takže nebyly splněny zákonné požadavky podle § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Nejvyšší soud neměl zájem věc řešit, což sám přiznal v bodě 26. usnesení, kde uvedl, že dovolání odmítl, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. 6. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně hodnotily důkazy, v důsledku čehož existuje mezi nimi a rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, zjevný rozpor. Za vadné považuje i dovození příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem trestného činu. V této souvislosti upozorňuje na jednotlivé skutkové okolnosti, které byly podle něj nesprávně vyhodnoceny. Uvádí, že mu nelze přičítat jednání advokátky spočívající v tom, že měla zmíněnou částku ve své dispozici v době od 15. 11. 2018 do svého úmrtí dne 9. 6. 2019, a během této doby neučinila žádný úkon, aby vymoženou částku poukázala na účet poškozené. Zdůrazňuje, že ke dni 15. 11. 2018 již delší dobu nebyl jednatelem poškozené a současně byl povinen na základě usnesení krajského soudu ze dne 29. 8. 2018 č. j. 46 Nc 2003/2018-26 zdržet se jakéhokoli právního jednání za ni. Objektivně tedy nemohl jakýmkoli způsobem aktivně konat za účelem závěrečného vyúčtování, jak to bylo mezi ním a advokátkou po dobu 25 let obvyklé. 7. Dále stěžovatel dovozuje, že obecné soudy rozhodovaly na základě procesně nepoužitelných důkazů. Poukazuje na bod 9. odůvodnění usnesení krajského soudu, který vytkl okresnímu soudu, že nereagoval na to, že svědek M. B. bez dovolení opustil jednací síň, a tudíž obhájce ani stěžovatel neměli možnost položit mu dotazy. Tato skutečnost zakládá procesní nepoužitelnost jeho výpovědi, přesto se krajský soud spokojil s tím, že vycházel z listinných důkazů a uzavřel, že pro skutková zjištění okresního soudu není výslech zmíněného svědka zásadní. Dále krajský soud odkázal na lékařskou zprávu, podle níž je tento svědek chronicky nemocný a vzhledem k jeho stavu nelze předpokládat zlepšení, ale žádnou lékařskou zprávou neprovedl k důkazu. Tento postup stěžovatel považuje za účelový, neboť vedl v podstatě k odepření jeho přístupu k soudu. 8. Posléze stěžovatel namítá, že obecné soudy nedůvodně neprovedly obhajobou navrhované podstatné důkazy, konkrétně výpovědi svědků A. A. G., N. K. a L. G., dále vyžádání všech faktur souvisejících s vymáháním, které byly vystaveny N. K. a L. G., eventuálně příslušné části účetnictví poškozené, jakož i znalecké zkoumání listiny nazvané "uznání závazku". Tyto důkazy stěžovatel označuje za opomenuté. Stěžovatel oponuje závěr krajského soudu, že k finančním prostředkům, které měla advokátka ve své dispoziční sféře, nebyla v té době v účetnictví poškozené vedena žádná pohledávka vůči jmenované advokátce. Z důkazů, které stěžovatel navrhoval provést, však vyplývá, že o těchto finančních prostředcích bylo účtováno. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 11. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry