IV.ÚS 3048/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3048/15 ze dne 23. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Radka Pišťáčka, zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Foersterova 712, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, č. j. 22 Cdo 2605/2015-478, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2014, č. j. 57 Co 472/2014-423, a výrokům V. až VIII. rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 4. 2014, č. j. 13 C 73/2012-334, za účasti Daniela Pišťáčka a Dominiky Pišťáčkové, zastoupených JUDr. Břetislavem Puzoněm, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Tržní 23 a 24, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, č. j. 13 C 73/2012-334, zrušil podílové spoluvlastnictví k domu a přináležejícím pozemkům, přikázal je do výlučného vlastnictví stěžovatele a stanovil vyrovnání, které je povinen zaplatit vedlejším účastníkům. Výroky V. až VIII. uložil stěžovateli jako procesně neúspěšnému žalovanému povinnost nahradit náklady řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 10. 2014, č. j. 57 Co 472/2014-423, rozsudek okresního soudu potvrdil ve výrocích V. a VIII., tj. co do náhrady nákladů České republice a zaplacení soudního poplatku, a ve výrocích VI. a VIII. změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit každému z vedlejších účastníků náklady řízení ve výši 137 368 Kč a náklady odvolacího řízení 4 818 Kč. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 7. 2015, č. j. 22 Cdo 2605/2015-478, odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu. Při stanovení nákladů řízení, resp. odměny advokáta obecné soudy postupovaly podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen "advokátní tarif"), přičemž tento postup odůvodnily tím, že v průběhu řízení byla Ústavním soudem zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. Proti usnesením Nejvyššího soudu, krajského soudu a proti výrokům V. až VIII. rozsudku okresního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 8. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí, resp. uvedené výroky, zrušil. Namítá zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 a do ochrany vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje ve stanovení nepřiměřeně vysoké částky na náhradě nákladů řízení. Obecné soudy podle stěžovatele pochybily, pokud aplikovaly § 142 odst. 1 o. s. ř. a nepoužily § 150 o. s. ř.; měly zohlednit, že řízení bylo zahájeno ještě za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., podle které by byla náhrada nákladů řízení podstatně nižší. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 12. 2015 uvádí, že podle jeho názoru ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil, přičemž konstatuje, že odvolací soud se neodchýlil od relevantní judikatury vrcholných soudů. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření ze dne 5. 1. 2016 zdůrazňuje, že i za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. byl podle § 151 odst. 2 o. s. ř. oprávněn stanovit odměnu advokáta podle advokátního tarifu. Je přesvědčen, že se dostatečně vypořádal i s otázkou aplikace moderačního práva. Okresní soud ve Frýdku-Místku ve vyjádření ze dne 5. 1. 2016 odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že se oba soudy řádně vypořádaly jak s otázkou vyloučení aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., tak i s absencí podmínek pro použití § 150 o. s. ř. Vedlejší účastníci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 1. 2016 uvádějí, že ústavní stížnost je podle jejich přesvědčení neopodstatněná, popř. nedůvodná; zdůrazňují, že k podstatnému prodloužení řízení vedl postoj stěžovatele, který odmítal mimosoudní dohodu a trval na faktickém rozdělení domu, byť z průběhu dokazování bylo zjevné, že takový postup není možný. Hromaděním procesních podání pak zapříčinil i výrazné navýšení nákladů řízení, neboť vedlejší účastníci byli k výzvám soudu nuceni na tato podání reagovat. V tomto způsobu vedení řízení stěžovatel pokračoval i poté, co byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. a on si tak musel být vědom, že náklady řízení budou stanoveny podle advokátního tarifu. Vedlejší účastníci se ztotožňují i s odůvodněním rozhodnutí obecných soudů co do absence podmínek pro aplikaci § 150 o. s. ř. Stěžovatel v replice k vyjádřením ze dne 8. 2. 2016 oponuje, že k bezdůvodnému zvyšování nákladů řízení podáváním opakovaných vyjádření docházelo naopak ze strany zástupce vedlejších účastníků. Zdůrazňuje, že od počátku usiloval o mimosoudní řešení věci rozdělením domu a vymezením pravidel jeho společného užívání, později během řízení jednání ztroskotalo na konkrétní částce vypořádání. Dodává, že zástupce vedlejších účastníků jej neinformoval o zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. ani o důsledcích pro stanovení nákladů řízení. Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku vedený pod sp. zn. 13 C 73/2012, posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval konkrétními úvahami obecných soudů, které byly určující pro jejich rozhodnutí o nákladech řízení. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), všechna zde uváděná rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Věci tohoto druhu zpravidla vůbec nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by se jednalo o mimořádně závažné pochybení s významnými dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3519/13, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1848/13, nebo ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2525/10). Obecné soudy věnovaly rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zvláštní pozornost a odůvodnily svá rozhodnutí v tomto směru ústavně konformním způsobem. Okresní soud řádně zvážil aplikaci § 142 odst. l o. s. ř., přičemž vyšel z toho, že vedlejší účastníky vedl k podání žaloby postoj stěžovatele, který se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví k nemovitostem dlouhodobě užívaných s jeho matkou nesouhlasil a nebyl ani ochoten jednat o smírném vyřešení věci. Podané žalobě bylo vyhověno, podílové spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno v podstatě způsobem, který vedlejší účastníci navrhovali. Okresní soud poukázal na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. v průběhu řízení a z toho plynoucí nutnost použít advokátní tarif, přičemž neshledal důvody pro moderaci výše odměny podle § 150 o. s. ř. Odvolací soud věnoval odůvodnění výroků o nákladech řízení více než šest stran odůvodnění svého usnesení. Vyšel z konstantní judikatury vrcholných soudů týkající se pravidel pro rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a zabýval se i naplněním podmínek pro stěžovatelem navrhovanou aplikaci § 150 o. s. ř., které však neshledal. Dovolací soud potom způsob, jakým podřízené soudy k rozhodly o nákladech řízení, zcela aproboval. Poukázal na vlastní konstantní judikaturu (usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1773/2014, nebo ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, ústavní stížnost, proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 738/14) i relevantní judikaturu Ústavního soudu (usnesení ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09). Ústavní soud konstatuje, že v návaznosti na svoji dosavadní judikaturu (např. uvedené usnesení sp. zn. III. ÚS 1637/09 nebo aktuálně usnesení ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 2530/15) neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele v obecné zásadě dovozené civilními soudy, podle níž pokud soud k návrhu žalobce zruší a vypořádá podílové spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, má žalobce právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Prvky protiústavnosti nevykazuje ani způsob, jakým byla uvedená zásada použita při uložení náhra