IV.ÚS 3048/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3048/21 ze dne 14. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2021 sp. zn. 6 To 50/2021 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2021 sp. zn. 41 T 4/2014, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 9. 2015 sp. zn. 41 T 4/2014 stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozhodnutí, a odsoudil ho podle § 212 odst. 6 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a uložil mu trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, či jeho člena, jakékoli obchodní společnosti nebo družstva na dobu deseti let. Týmž rozsudkem rozhodl o vině a trestu spoluobviněné K. V. a o zproštění obžaloby Z. K., pro skutek spočívající ve spolupachatelství po předchozí vzájemné dohodě se stěžovatelem na konkretizovaném jednání. Současně městský soud rozhodl o nároku poškozené České republiky - Úřadu práce České republiky na náhradu škody. 3. K odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, stěžovatele a spoluobviněné rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 25. 9. 2017 sp. zn. 6 To 85/2016, jímž napadený rozsudek městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) - e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) a b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil jednáním blíže popsaným ve výrokové části rozsudku, a za tento skutek ho odsoudil podle § 212 odst. 6 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, či jeho člena, jakékoli obchodní společnosti nebo družstva na dobu osmi let. Týmž rozsudkem rozhodl o vině a trestu spoluobviněné. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 5 000 000 Kč a společně a nerozdílně se spoluobviněnou náhradu škody ve výši 1 500 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl Z. K. podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 3. 2014 č. j. 1 KZV 95/2013-93, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Vůči tomuto obviněnému vrchní soud rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody téhož poškozeného podle § 229 odst. 3 trestního řádu. 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 5. 2018 sp. zn. 6 Tdo 410/2018 dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. 5. Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů usnesením ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 2592/18 zčásti (ohledně rozsudku městského soudu, který zrušil vrchní soud) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a dílem (co do ostatních rozhodnutí, tedy rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. 6. Stěžovatel podal dne 7. 4. 2021 návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 41 T 4/2014, městský soud napadeným usnesením stěžovatelův návrh podle § 283 písm. d) trestního řádu za použití § 278 odst. 1 trestního řádu zamítl s odůvodněním, že podmínky pro povolení obnovy řízení dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. 7. Vrchní soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení městského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl; přisvědčil přitom odůvodnění napadeného rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností, které tvrdil, a důkazů, které předložil, a nesouhlasí s jejich závěry. Za skutečnost orgánům činným v trestním řízení dříve neznámou označuje zvukové nahrávky, které podle něj dokazují, že po "personálních pracovnicích" výslovně požadoval, aby se řídily jeho pracovními instrukcemi, které jim zakazovaly jakkoli nutit "řadovým zaměstnancům" tzv. rámcové smlouvy. Stěžovatel nemohl zjistit, že "personální pracovnice" jeho pokyn vědomě porušují. Těmito důkazními prostředky se obecné soudy nezabývaly a neporovnávaly je s výsledky dokazování v původním řízení. Obecné soudy měly obsah předmětných nahrávek konfrontovat s výpověďmi odsouzené K. V. a svědkyň M. B. a D. V., dříve P., oproti tomu však rozvíjely v trestním řízení nepřípustné spekulace, domněnky a dohady o tom, co bylo či mohlo být obsahem těch částí rozhovorů, které nejsou zachycené na stěžovatelem předložených nahrávkách, jakož i o skutečnostech, které nevyplývají z provedeného dokazování. 9. Stěžovatel rovněž polemizuje s konstatováním soudů, že nejde o nové důkazy, pořídil-li si je v letech 2010 až 2011 sám na svůj mobilní telefon, a tedy si musel být vědom jejich existence a obsahu již v původním řízení. Podle stěžovatele se nahrávky objevily náhodou až po skončení původního řízení, a to při úklidu v domácnosti jeho matky. Stěžovatel též odmítá stanovisko vrchního soudu, že nahrávky jsou nevěrohodné, neboť není objasněné, proč nezachycují poradu celou, nýbrž jen úseky v délce desítek vteřin až několik minut. Stěžovatel namítá, že jejich fragmenty předložil proto, že odstranil "dlouhé části šumu". Tvrzení soudů, že nahrávky byly pořízené v souvislosti se snahou stěžovatele zajistit si podklady pro obhajobu, došlo-li by k odhalení trestné činnosti a před jejich předložením v řízení o povolení obnovy byly zmanipulovány, je v rovině nepodložených spekulací. Obecné soudy se tím zpronevěřily nosným důvodům řady nálezů, v nichž se Ústavní soud zabýval právem na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) a právem na obhajobu. 10. Stěžovatel následně zaslal Ústavnímu soudu podání, které vyhotovil samostatně, obsahující opakování výše rekapitulované argumentace. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů ve