IV.ÚS 305/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 305/11 ze dne 19. 3. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. N., zastoupeného JUDr. Milanem Čichoněm, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě-Přivoze, Špálova 80/9, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2010, č. j. 2 To 95/2010-145, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností ze dne 28. 1. 2011 domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na veřejné projednání věci, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. d) a písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, č. j. 36 T 9/2001-3050, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 2 To 64/2004, byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s dozorem. V dalším řízení byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2006, č. j. 36 T 9/2001-3825, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 2 To 89/2006, odsouzen za sbíhající se trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 a 2 písm. b) tr. z. a sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. z. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou za současného zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, č. j. 36 T 9/2001-3050, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 2 To 64/2004. 3. K návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, č. j. 36 T 9/2001-3050, tak i rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2006, č. j. 36 T 9/2001-3825, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2010, č. j. 36 T 1/2010-126, ve výroku I. návrh na povolení obnovy řízení ve věci Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, č. j. 36 T 9/2001-3050, v rámci kterého byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 a odst. 2 tr. z., zamítl. Současně pak ve výroku II. povolil obnovu řízení ve prospěch stěžovatele ve věci odsouzení stěžovatele dle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2006, č. j. 36 T 9/2001-3825, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 2 To 89/2006, a současně zrušil výrok o vině a trestu a navazující rozhodnutí v uvedených rozhodnutích pro trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. z., jakož i další, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal do výroku I. stížnost stěžovatel, do výroku II. uvedeného usnesení pak podal stížnost krajský státní zástupce. K podaným stížnostem rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 11. 2010, č. j. 2 To 95/2010-145, ke stížnosti státního zástupce v neveřejném zasedání o částečném zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2010, č. j. 36 T 1/2010-126, podle ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), ve výroku pod bodem II. a současně v tomto směru nově rozhodl tak, že návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ohledně trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 a 2 písm. b) tr. z. se zamítá. Ve výroku II. dále Vrchní soud v Olomouci zamítl stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. 4. Jak plyne z připojeného spisového materiálu, byla následně po podání ústavní stížnosti dne 16. 6. 2011 Krajskému soudu v Ostravě postoupena Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě stěžovatelova žádost, dle obsahu vyhodnocená jako další návrh na obnovu řízení. Usnesením ze dne 21. 11. 2011, č. j. 36 T 1/2011-89, Krajský soud v Ostravě tento v pořadí druhý stěžovatelův návrh na obnovu řízení ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004, č. j. 36 T 9/2001-3050, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 2 To 64/2004, a taktéž ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2006, č. j. 36 T 9/2001-3825, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 2 To 89/2006, zamítl. Taktéž Vrchní soud v Olomouci ke stěžovatelově stížnosti návrh na obnovu usnesením ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 To 3/2012-119, zamítl. 5. Stěžovatel ústavní stížností napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci vytýká především zásah do jeho základního práva na veřejné projednání věci, neboť stížnostní řízení u vrchního soudu neprobíhalo v rámci veřejného zasedání. Stěžovatel poukazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/2010, podle něhož pokud rozhoduje soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova řízení, může ve smyslu § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout dle § 283 písm. d) tr. ř. jen způsobem uvedeným v ustanovení § 286 odst. 1 tr. ř., tedy ve veřejném zasedání. Stěžovatel je toho názoru, že vrchní soud tak postupoval v rozporu s obecnými zásadami stanovenými trestně procesními předpisy, zejména pak s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., upravujícím zásadu volného hodnocení důkazů, ustanovením § 2 odst. 11 tr. ř., jež stanoví, že jednání před soudy je ústní, jakož i v rozporu s ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř., kdy smí soud v rámci veřejného i neveřejného zasedání přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Stěžovateli tak byla odepřena možnost vyjádřit se v rámci kontradiktorního řízení při ústním jednání ke stížnosti krajského státního zástupce a neměl ani možnost vyjádřit se blíže k důkazům. Krajský soud v Ostravě se přitom podle názoru stěžovatele ne zcela úplně vypořádal s navrhovanými důkazy a v jeho postupu lze shledat jisté nesrovnalosti, jež měly být v rámci veřejného zasedání odstraněny. S ohledem na shora uvedené proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil. II. 6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spisy Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 36 T 1/2010 a sp. zn. 36 T 1/2011. 7. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. 8. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Účelem tohoto mimořádného opravného prostředku je dán i postup příslušných obecných soudů při povolování obnovy řízení, tak jak je upraven v ustanoveních § 277 a násl. tr. ř. 9. Jádrem ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že stížnostní soud neprojednal jeho návrh na obnovu řízení ve veřejném zasedání, v důsledku čehož postupoval i v rozporu s obecnými zásadami trestního řízení vztahujícími se k důkaznímu řízení. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud předně obecně uvádí, že platná trestněprocesní úprava stížnostního řízení, obsažená v ustanovení § 148 a § 149 tr. ř. nepreferuje ani kasační, ani apelační postup při vyřizování stížnosti, tj. zákon stížnostnímu orgánu neukládá, jaký způsob rozhodnutí o stížnosti má zvolit. Poskytuje mu tak širší mo