IV.ÚS 3050/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3050/23 ze dne 5. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Volodymyra Lobacha, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2023 č. j. 28 Cdo 2073/2023-270, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2023 č. j. 19 Co 385/2022-207 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. října 2022 č. j. 12 C 51/2021-127, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena ve správním řízení o přestupku vedeném v prvním stupni u Úřadu městské části Praha 1, dále u Magistrátu hlavního města Prahy a poté v soudním řízení správním před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyšším správním soudem. Na toto řízení navazovalo řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3424/21 odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok), konstatoval porušení povinnosti vedlejší účastnice vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení o přestupku podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silniční dopravě"); (II. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Podle odůvodnění vyšel obvodní soud zejména ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, přičemž konstatoval, že celková doba posuzovaného řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") byla zřejmě nepřiměřená (trvala 5 let, 10 měsíců a 18 dní), a to především následkem výrazné nečinnosti městského soudu (v ostatních fázích posuzovaného řízení lze dobu trvání řízení hodnotit jako adekvátní). Stěžovatel se sice na nepřiměřené délce trvání posuzovaného řízení nijak nepodílel, na druhou stranu se o řízení nijak konkrétně nezajímal (a to ani v době nečinnosti městského soudu). Význam posuzovaného řízení byl podle obvodního soudu pro stěžovatele výrazně snížen tím, že mu muselo být s ohledem na relevantní judikaturu správních soudů zřejmé, že se protiprávního jednání dopustil, a proto zásadně nemohl očekávat vydání pro něj pozitivního rozhodnutí. S ohledem na tyto okolnosti (tedy zejména s ohledem na nepatrný význam řízení pro stěžovatele) shledal obvodní soud dostačujícím samotné konstatování porušení práva. 3. Proti I. výroku rozsudku obvodního soudu podal odvolání stěžovatel a proti II. a III. výroku podala odvolání vedlejší účastnice. Městský soud dospěl k závěru, že rozsudek obvodního soudu je věcně správný, a proto ho napadeným rozsudkem potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění se ztotožnil se všemi skutkovými a právními závěry učiněnými obvodním soudem a zdůraznil, že stěžovatel byl pravomocně uznán vinným ze spáchání projednávaného přestupku, přičemž délka posuzovaného řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. byla sice nepřiměřená, nikoliv však excesivní, když navíc jediný zjištěný podstatný průtah přičitatelný městskému soudu byl do značné míry vyvážen odkladným účinkem, který byl stěžovatelově správní žalobě přiznán, a proto uložené sankce neměly potenciál do života stěžovatele jakkoliv výrazněji po dobu trvání uvedeného průtahu zasáhnout. Je tedy správný závěr obvodního soudu, že újma vzniklá takto stěžovateli má být hodnocena jako minimální s tím, že dostatečným zadostiučiněním je za takové situace jen konstatování porušení práva. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšší soud odůvodnil jeho nepřípustností, neboť nezjistil naplnění žádného z hledisek uvedených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. K tomu dodal, že z ustálené judikatury vyplývá závěr, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudů nižších stupňů a Nejvyššímu soudu přísluší jejich úvahy posuzovat jen co do správnosti základních východisek, jsou-li spojena s výkladem podmínek a kritérií pro odškodnění obsažených v zákoně č. 82/1998 Sb. Nadto Nejvyšší soud zdůraznil, že podle soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně vysvětlily, proč byla míra nejistoty ve věci stěžovatele značně redukována, a proto tedy obstojí jejich závěr, že přiměřeným zadostiučiněním ve stěžovatelově případě je toliko konstatování porušení práva. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že v jeho věci rozhodující senát Nejvyššího soudu odmítá respektovat pro posuzovaný případ relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou stěžovatel postupně odkazuje. Přitom podle stěžovatele Nejvyšší soud má povinnost relevantní judikaturu ve své rozhodovací činnosti respektovat, případně důkladně vysvětlit, proč se od jejích závěrů odklonil, neboť takový postup naplňuje princip předvídatelnosti práva. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatele v extrémním rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023 sp. zn. 30 Cdo 2070/2023. Dále se obecné soudy nesprávně vypořádaly s mírou újmy, která mu byla nepřiměřeně dlouhým řízením způsobena, neboť kromě zákazu výkonu činnosti spočívajícím v zákazu přepravy osob ve specifikovaných vozidlech a peněžitého trestu ve výši 15 000 Kč soudy nezohlednily náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč a dále náklady na právní zastoupení. Dále nevzaly v úvahu judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž je nutno na přestupkové řízení nahlížet jako na řízení s trestním obviněním (např. rozsudek ze dne 2. 9. 1998 ve věci Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95). V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 82/07 (N 13/48 SbNU 135). Obecné soudy rovněž podle stěžovatele vycházejí z nesprávného závěru, že stěžovatel disponoval poměrně velkou mírou právní jistoty, neboť s ohledem na příslušnou judikaturu správních soudů musel vědět, že se přestupku v dopravě, kdy - zjednodušeně řečeno - vykonával práci řidiče taxislužby bez příslušného oprávnění, dopustil. Stěžovatel poukazuje na změnu příslušného zákonného ustanovení zákona o silniční dopravě, když zákonodárce, i pod vlivem obdobných případů, jako je jeho případ, změnil slovesný vid příslušného ustanovení tak, že nově se uvedeného přestupku dopustí nejen ten, kdo práci řidiče taxislužby bez příslušného oprávnění vykonává (tzn. opakovaně - poznamenal Ústavní soud), ale také jen ten, kdo příslušnou práci byť jednou vykoná. I jen s ohledem na tuto skutečnost se pak stěžovatel domnívá, že uvedené přestupkové řízení mu nezpůsobilo újmu toliko jen nepatrnou. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem (s výjimkou dále uvedenou), který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Část ústavní stížnosti, kterou napadá II. výrok rozsudku obvodního soudu a potvrzení tohoto výroku I. výrokem rozsudku městského soudu, je návrhem