IV.ÚS 3051/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3051/08 ze dne 10. 11. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Sokato, a. s., se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, IČ: 255 88 184, zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2008 č. j. 8 Cmo 284/2008-515 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2009 č. j. 32 Cdo 2491/2009-582, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. prosince 2008, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. září 2008 č. j. 8 Cmo 284/2008-515 (dále jen "opravné usnesení") s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená ústavním pořádkem, zejména práva podle čl. 2 odst. 1,2a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka současně navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 24 Cm 94/2006 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (původně MONEY CONSULTING, a. s.) žalobou podanou dne 22. května 2006 žádala, aby soud ve věci žalovaných NAVOS a. s. (původně Zemědělské zásobování a nákup Šumperk, a. s.) a AGROFERT HOLDING, a. s., přezkoumal výši protiplnění a přiznání práva na jinou výši protiplnění podle § 183k odst. 1 a 3 obchodního zákoníku. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. března 2008 č. j. 24 Cm 94/2006-454 určil, že výše přiměřeného protiplnění na jednu kmenovou listinnou akcii ve formě na majitele o jmenovité hodnotě 1 000,-Kč obchodní společnosti Zemědělské zásobování a nákup Šumperk, a. s., při realizaci práva výkupu účastnických cenných papírů, o němž rozhodla mimořádná valná hromada uvedené společnosti konaná dne 17. března 2006, činí 1 282,30 Kč (výrok I.). Dále krajský soud rozhodl, že žalované společnosti jsou povinny každá v rozsahu 1/2 uhradit stěžovatelce ná klady řízení ve výši 53 928,-Kč (výrok II.) a náklady řízení vynaložené státem ve výši 220 945,50 Kč (výrok III.). Rozhodnutí soudu prvního stupně napadly odvoláním obě žalované. Podáním doručeným vrchnímu soudu dne 27. června 2008 stěžovatelka žalobní návrh vzala v celém rozsahu zpět s tím, že se s žalovanými dohodla tak, že veškeré náklady včetně nákladů právního zastoupení ponese každá ze stran samostatně a strany se proto výslovně vzdávají práva na přiznání náhrady těchto nákladů. Žalované společnosti vyslovily se zpětvzetím návrhu souhlas a vzdaly se práva na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud usnesením ze dne 17. července 2008 č. j. 8 Cmo 284/2008-507 (dále jen "usnesení o zastavení řízení") usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) ani na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Opravným usnesením pak vrchní soud své písemné vyhotovení usnesení o zastavení řízení opravil tak, že se ve výrokové části za výrok III. vkládá výrok IV., podle kterého na náhradě nákladů řízení zálohovaných státem je stěžovatelka povinna zaplatit České republice 220 945,50 Kč. Proti tomuto opravnému usnesení podala stěžovatelka odvolání, dovolání a ústavní stížnost. Vrchní soud odvolací řízení usnesením ze dne 30. dubna 2009 č. j. 8 Cmo 129/2009-565 pro existenci překážky řízení, a to nedostatek způsobilosti žalobkyně MONEY CONSULTING a. s., být účastníkem řízení v okamžiku zahájení odvolacího řízení, zastavil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. srpna 2009 č. j. 32 Cdo 2491/2009582 (dále jen "usnesení NS") dovolání jako nepřípustné odmítl. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 31. srpna 2009 stěžovatelka Ústavnímu soudu doručila stejnopis usnesení NS, jímž bylo rozhodnuto o dovolání stěžovatelky proti opravnému usnesení. V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatelka doplnila ústavní stížnost o usnesení NS, jeho zrušení v petitu nepožaduje. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125]. Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že vrchní soud svým opravným usnesením podle usnesení § 164 o. s. ř. překročil meze stanovené mu zákonem a tím zasáhl do práv stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny), narušil pasivní statut stěžovatelky strpět pouze takové zásahy státní moci, ke kterým je státní moc oprávněna zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny) a zasáhl do práv zaručených čl. 2 odst. 3 Listiny, který garantuje, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, neboť stěžovatelka je nucena uhradit náklady řízení hrazené státem, přestože jí jejich úhradu zákon neukládá. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že chybějící výrok o náhradě nákladů zálohovaných státem není zjevnou nesprávností a vrchní soud tedy nebyl oprávněn postupovat podle ustanovení § 164 o. s. ř., neboť soud nemá zákonem stanovenou povinnost rozhodovat o nákladech řízení zálohovaných státem, ale pouze právo, které je nutné vykládat jako možnost uložení povinnosti uhradit náklady řízení závisející na uvážení soudu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Na podporu své argumentace stěžovatelkaodkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 672/03, dle kterého je ve vztahu k § 166 o. s. ř. dodatečné stanovení povinnosti účastníka řízení k náhradě nákladů řízení po právní moci rozhodnutí vyloučeno. Ústavní soud doručil ústavní stížnost vrchnímu soudu v souladu s ustanovením § 42odst. 4 zákona o Ústavním soudu k zaujetí stanoviska. Vrchní soud ve svém vyjádření ze dne 22. ledna 2009 sp. zn. Sú 2/2009 uvedl, že při vydání napadeného opravného usnesení vycházel z příslušných ustanovení o. s. ř., přičemž ke zjevné nesprávnosti neuvedením výroku IV. došlo souhrou ve vyjádření popsaných náhod. Stěžovatelka v replice k vyjádření vrchního soudu, doručené Ústavnímu soudu dne 31. července 2009, sdělila, že tvrzení vrchního soudu v jeho vyjádření nejsou ničím podložená a setrvala na svých názorech uvedených v ústavní stížnosti. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak Ústavní soud opakovaně uvedl (např. rozhodnutí ze dne 6. června 2005 sp. zn. I. ÚS 63/05 in http://nalus.usoud.cz), opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud si je však vědom, že civilní řízení je od svého vzniku (tj. od okamžiku jeho zahájení) až do svého ukončení soudním rozhodnutím složitou činností subjektů zúčastněných na řízení, které vstupují do procesně právních vztahů. Jde o dynamický aspekt civilního procesu, který probíhá a rozvíjí se v čase, a který současně předpokládá určitou pevnou strukturu občanského soudního řízení, jeho jednotlivých fází. O tom, zda dojde k soudnímu řízení a co bude jeho předmětem, rozhodují sporné strany; v tomto smyslu disponují různými procesními prostředky soudní ochrany, jež jsou regulovány zákonem, což je projevem uplatnění jedné ze základních zásad civilního procesu -zásady dispoziční. Uplatnění této zásady spočívá v možnosti procesních stran disponovat řízením a disponovat předmětem řízení, jako projevu osobní volnosti a dispoziční autonomie ve zvláštních podmínkách civilního řízení. Vytváří se tak předpoklad procesní iniciativy stran, jako hybné síly civilního procesu, když účastníci prosazují svoji vůli v průběhu řízení prostřednictvím procesních úkonů majících nejčastěji podobu návrhu, žádostí či podnětů (např. návrh na zahájení řízení, návrh na doplnění dokazování, návrh na zastavení řízení atd.). K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být pře