IV.ÚS 3053/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3053/07 ze dne 31. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1071/2007, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 6 To 62/2007, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 2 T 176/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 30. 11. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 2 T 176/2005, shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví ve smyslu § 224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 písm. d) téhož předpisu, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců a k trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Jednání, za něž byl stěžovatel odsouzen, spočívalo v tom, že stěžovatel "dne 5. 7. 2005 okolo 17.35 hodin v katastru obce Střítež nad Bečvou, okres Vsetín, řídil po požití alkoholických nápojů, neboť jeho krev v tuto dobu obsahovala okolo 1.67 g/kg alkoholu, po silnici č. 4868 ve směru od Vidče osobní motorové vozidlo zn. Mitsubishi Pajero Sport, RZ 1Z9 9000, přičemž v km 1.53 nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu uvedené pozemní komunikace a danému rozhledu, v důsledku čehož při průjezdu levotočivou zatáčkou s částečně zakrytým výhledem do ní, poté, co spatřil z jeho pohledu při pravém okraji vozovky v protisměru jeho jízdy jdoucí P. Š. a G. Š., strhnul řízení prudce vlevo a začal brzdit, čímž uvedl svůj automobil do smyku, ve kterém vjel na pravou krajnici, kde oba chodce srazil a následně vyjel mimo vozovku, kde ještě narazil do sloupu telefonního vedení a ovocného stromku, když P. Š. přitom utrpěl natržení mozkového kmene a řadu dalších závažných zranění kostry těla a vnitřních orgánů, kterýmžto zraněním v 18.40 hod. téhož dne podlehl, G. Š. otřes mozku I. stupně, zlomeninu vnitřního kotníku levé nohy, zhmoždění pravého lokte a podvrtnutí krční páteře, pro kterážto zranění byla léčena nejméně ke dni 8. 8. 2006 a Českému Telecomu a.s. poškozením telefonního sloupu vznikla škoda ve výši 7.916,- Kč." Odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku, jakož i odvolání státního zástupce bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 6 To 62/2007, zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky poté usnesením ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1071/2007, odmítl dovolání stěžovatele, a to dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud České republiky porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když se v dovolacím řízení věcně nezabýval jeho námitkami a omezil se na konstatování, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b trestního řádu. Stěžovatel v dovolání uplatnil důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tzn. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž tvrdil, že zjištěný skutkový stav byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv se o trestný čin nejednalo. Nejvyšší soud postupoval ve věci stěžovatele zcela formalisticky, v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06, a dovolání bez věcného přezkoumání odmítl. Kdyby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal by, že uvedený dovolací důvod byl v případě stěžovatele dán. Krajskému soudu stěžovatel vytkl, že nevyhověl návrhu stěžovatele na zpracování revizního znaleckého posudku za účelem odstranění rozporů mezi zjištěními znalce Ing. R. a znaleckým posudkem RNDr. M. S., který stěžovatel předložil soudu v průběhu odvolacího řízení. Krajský soud návrh na doplnění dokazování neakceptoval s tím, že se nejedná o případ uvedený v § 110 odst. 1 trestního řádu, tzn., že nejde o výjimečný, zvláště obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení. Revizní znalecký posudek měl být přitom zpracován za účelem odstranění pochyb o tom, zda na sedadle řidiče mohla v okamžiku dopravní nehody sedět dcera stěžovatele či nikoliv, což byla z hlediska zjištění skutkového stavu zcela zásadní otázka, mající přímý dopad na rozhodnutí o vině. Zpracování revizního znaleckého posudku tedy bylo zcela namístě. Stěžovatel dále uvedl, že za situace, kdy nebylo možno přesně určit řidiče vozidla, obecné soudy nelogicky dovozovaly jeho vinu z následků dopravní nehody, ze způsobu jízdy, a dokonce ze skutečnosti, že stěžovatel byl pod vlivem alkoholu. Přitom znalec Ing. R., na nějž se soud odvolával, konstatoval, že z technického hlediska byla příčinou nehody nesprávná technika jízdy řidiče. Takový způsob jízdy by spíše odpovídal dceři stěžovatele, která, narozdíl od něj, není zkušenou řidičkou. V důsledku výše uvedených pochybení obecné soudy neoprávněně zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele, vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2 a 36 odst. 1 Listiny, proto tento navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1071/2007, usnesení krajského soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 6 To 62/2007, a rozsudku okresního soudu ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 2 T 176/2005, zrušil. II. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná. V prvé řadě nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Podstatu ústavní stížnosti tvořily dva okruhy námitek, a to jednak námitky směřující vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž tento odmítl dovolání stěžovatele bez věcného přezkoumání napadených rozhodnutí, a jednak námitky, týkající se rozsahu dokazování a hodnocení důkazů v řízení před okresním a krajským soudem. Pokud jde o prve uvedený okruh námitek, nutno konstatovat, že závěr Nejvyššího soudu ČR, vyslovený v usnesení ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1071/2007, že se dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, nacházejí mimo rámec dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, odpovídá jeho ustálené judikatuře, která byla opakovaně akceptována i ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zjistil, že stěžovatel v dovolacím řízení, stručně řečeno, namítal, že se jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku okresního soudu ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 2 T 176/2005, dopustila jiná osoba, od něj odlišná, resp. že nebylo postaveno najisto, zda vůz řídil on nebo jeho dcera. Stěžovatel se tak, jak správně uvedl Nejvyšší soud ČR, dožadoval výlučně revize skutkových zjištění a nikoliv změny právní kvalifikace skutku. Za těchto okolností nebylo možno jeho námitky podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani pod jiný z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud ČR tedy nepochybil, když dovolání stěžovatele dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Co se týče dalších námitek stěžovatele, Ústavní soud podotýká, že se ústavněprávním hodnocením procesu dokazování před obecnými soudy již mnohokrát zabýval a ve své konstantní judikatuře vymezil základní skupiny případů, v nichž porušení zákonných norem zakládá porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, p