IV.ÚS 3053/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3053/12 ze dne 23. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatelky J. K., právně zastoupené advokátem JUDr. Radkem Machem, Mendlovo nám. 2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 5 Tdo 380/2012, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 4 To 299/2011 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. 5 T 116/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 10. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Brně uznána vinnou ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Za uvedené jednání jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na tři roky. Současně byla stěžovatelka zavázána k povinnosti nahradit způsobenou škodu ve výši 708.188,- Kč. K podanému odvolání krajský soud výše zmíněný rozsudek městského soudu zrušil a sám ve věci rozhodl stejně jako soud prvního stupně s tím rozdílem, že obviněné uložil povinnost nahradit způsobenou škodu ve výši 704.743,- Kč. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Stěžovatelka má za to, že výrok rozsudku krajského soudu, týkající se náhrady škody, je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a zároveň rozporný se samotným výrokem rozhodnutí. Odvolací soud na jednu stranu uvádí na str. 5 rozsudku, že stěžovatelka způsobila Základní škole Brno, Křivánkovo nám. 11, celkovou škodu 115.461,- Kč, na druhou stranu však byla poškozené přiznána náhrada škody ve výši 704.743,- Kč. Obecné soudy se nevěnovaly okolnostem přiznání náhrady škody jako takové. Jediným právním hodnocením je konstatování, že je zřejmé, že v daném případě existuje kauzální nexus mezi jednáním obžalované a výší způsobené škody. Co je škodou a co jednáním obžalované však není nikterak odůvodněno a kauzální nexus tak není z čeho dovozovat. Úvahy soudu stran podmínek pro přiznání náhrady škody zcela absentují. Dále stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že odpovědnost se v daném případě řídí zákoníkem práce. V případě nedbalostního zavinění je odpovědnost omezena násobkem průměrného příjmu obviněné. Úmyslné jednání není vůči stěžovatelce prokázáno v rozsahu celé škody. Zákon č. 250/2000 Sb., z něhož vyplývá primární nárok, který je následně uplatňován po stěžovatelce, nevyžaduje zavinění při porušení rozpočtové kázně, ale jedná se o objektivní odpovědnost. Stěžovatelka nebyla v procesu o porušení rozpočtové kázně přítomna, a přesto jí má být celá škoda přičítána k tíži. Obecné soudy se řádně nezabývaly skutečným podílem stěžovatelky na způsobené škodě, přičemž zcela opomněly spoluodpovědnost České školní inspekce, jež postupovala při zákonných kontrolách značně nedbale. Podle náhledu stěžovatelky otázka náhrady škody přesahuje svojí obsáhlostí rozsah adhezního řízení, což soud také sám přiznává tím, že poškozené odkazuje s částí shodného nároku na občanskoprávní řízení. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že pokud se v jejím případě jedná o škodu podle zákoníku práce, měl by soud při zkoumání nároku poškozené posoudit aplikaci § 264 zákoníku práce, podle něhož může soud z důvodů zvláštního zřetele výši náhrady škody přiměřeně snížit. V řízení před obecnými soudy nebylo zkoumáno, jakým způsobem byly tyto prostředky obdržené z dotací utraceny. Podle náhledu stěžovatelky bylo v řízení prokázáno, že získané finanční prostředky byly vynaloženy ve prospěch školy. Pokud základní škola obdržela na základě jednání stěžovatelky dotaci do svého rozpočtu, které nakonec na základě svého rozhodnutí do státního rozpočtu vrátila, není spravedlivé požadovat tuto "škodu" po obžalované. Rozpočet školy se vrátil pouze na úroveň, v níž by se střednědobě i bez zásahu stěžovatelky nacházel. Pokud stěžovatelka uhradí škodu podle předmětných rozhodnutí, bude to naopak škola, která se nespravedlivě obohatí. Pokud je obžalované kladeno za vinu, že nedostála povinnostem při správě cizího majetku, když základní škola obdržela více finančních prostředků, než na které měla právo, bylo jejich logickým důsledkem jejich vrácení. Spravedlivým nárokem na náhradu škody může být jen zvýšení nákladů na vrácení prostředků, nikoliv však samotná jistina, která byla účetně vrácena zpět poskytovateli. Podle náhledu stěžovatelky měl, s odkazem na zákoník práce, určit skutečnou výši škody zřizovatel, který tak však dle spisové dokumentace neučinil. Lze tak dospět k závěru, že škoda nebyla uplatněna řádně a návrhu na náhradu škody nelze vyhovět. Stran neoprávněnosti čerpání z Fondu kulturních a sociálních potřeb (dále jen "FKSP") poukazuje stěžovatelka na vyhlášku Ministerstva spravedlnosti 114/2002 Sb., podle níž lze z fondu FKSP přispívat zaměstnancům a jejich rodinným příslušníkům. Zaměstnancem je ve smyslu pojmosloví pracovního práva i osoba, která vykonává činnost na základě dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti. Petra Černohlávková a Hana Horká byly prokazatelně v pracovněprávním vztahu se základní školou a nelze tak považovat dílčí skutek za jednání naplňující znaky porušování povinností při správě cizího majetku. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyložily pojem zaměstnance, na něhož se vztahuje možnost čerpání finančních prostředků z FKSP. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka napadá též postup obecných soudů, které vyšly ze znaleckého posudku Mgr. Jarmily Leinové, která v něm uvedla, které prostředky byly čerpány oprávněně a které neoprávněně. Podle stěžovatelky se však jedná o závěr, který znalkyni nepřísluší, neboť se jedná o otázku ryze právní. V řízení byl zcela opomenut ten fakt, že paní Petra Černohlávková je dcerou obžalované a tedy jejím nejbližším rodinným příslušníkem, což založilo další důvod pro čerpání prostředků z FKSP. Ke zdvojování činností, týkajících se údržby školního pozemku, stěžovatelka uvedla, že se jedná o kompetenci ředitele školy, přičemž nešlo o výkon téže činnosti, ale jakousi vyšší nástavbu údržbových prací. Porušení povinností při správě cizího majetku nelze podle stěžovatelky odvozovat také z toho, že u stěžovatelky došlo k vyplacení odměny při odchodu do důchodu. Neexistuje žádný právní předpis a tedy zákonná povinnost stanovit formálním způsobem odměňování pracovníků při odchodu do důchodu. Navíc částka 10.000,- není v žádném případě excesivní. Stěžovatelka je toho názoru, že se obecné soudy nevypořádaly s jejími námitkami, rozhodnutí tak nejsou řádně odůvodněna a ve své podstatě jsou nepřezkoumatelná. Uvedené pak zakládá především rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav