IV.ÚS 3055/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3055/18 ze dne 29. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o společné ústavní stížnosti obchodních společností 1. MZ SOLAR s. r. o., se sídlem Bor, Nádražní 653, 2. GS4 s. r. o., se sídlem Praha 2, Máchova 431/21 a 3. GS55 Sazovice, s. r. o., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, všechny zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem AK Glatzová & Co., s. r. o., se sídlem Praha 1, Husova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 30 Cdo 3642/2016-156 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016 č. j. 35 Co 469/2015-107, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a A. České republiky - Ministerstva financí, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/40 a B. Obvodního soudu pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ve společné ústavní stížnosti ze dne 11. 9. 2018 se obchodní společnosti 1. MZ SOLAR s. r. o., 2. GS4 s. r. o. a 3. GS55 Sazovice, s. r. o., dále jen "žalobkyně 1 až 3" nebo "stěžovatelky") domáhaly, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o náhradu škody bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, a aby tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobkyně provozují fotovoltaické elektrárny, jejichž výroba byla podporována v souladu se zákonem č. 180/2005 Sb., podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Přijetím zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a přijetím zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, byly v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 zavedeny odvody z elektřiny ze slunečního záření ve výši 26 % resp. 28 % (dále jen "solární odvod"). Podle přesvědčení žalobkyň je solární odvod rozporný s právem Evropské unie (dále jen "EU"), porušuje základní právní zásady uznávané právem EU, zejména zásadu ochrany legitimních očekávání, zásadu právní jistoty a zákaz diskriminace, zákaz omezování volného pohybu kapitálu podle čl. 63 Smlouvy o fungování EU, a povinnost řádné implementace směrnic 2001/77/ES, 2009/28/ES a 2005/89/ES. Podanou žalobou se v režimu zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), žalobkyně 1. domáhala zaplacení částky 13 220 074 Kč s příslušenstvím, žalobkyně 2. částky 11 280 531 Kč s příslušenstvím a žalobkyně 3. částky 14 057 303 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody způsobené jim porušením práva EU nesprávným úředním postupem žalované. Podle žalobkyň zavedením solárního odvodu Česká republika porušila závazek řádně implementovat výše uvedené směrnice ES do českého právního řádu, a stržením solárního odvodu jim vznikla škoda ve výši odpovídajícími žalobami uplatněných částek. Žalobkyně navrhly, aby obecný soud podle článku 267 smlouvy o fungování EU předložil Soudnímu dvoru EU (dále jen "SDEU") čtyři jimi formulované předběžné otázky. Dne 22. 9. 2015 rozsudkem č. j. 18 C 77-79/2013-74 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh žalobkyň na přerušení řízení a položení předběžných otázek SDEU (výrok I), a zamítl žaloby na zaplacení výše uvedených částek s příslušenstvím (výroky II - IV). Podle obvodního soudu žádná z relevantních směrnic o podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie nezakládá individuální právo žalobkyň. Odpovědnost žalované za škodu porušením komunitárního práva tedy nevzniká. K tvrzení o retroaktivitě zákona a porušení principu legitimního očekávání obvodní soud odkázal na závěry navazujících rozhodnutí Ústavního soudu, a to na usnesení ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3177/13, a na usnesení ze dne 5. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1915/13. K tvrzení o likvidačním dopadu solárního odvodu obvodní soud konstatoval, že tuto otázku vyřešil Ústavní soud nálezem ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14, dle něhož možné konkrétní dopady zavedení solárního odvodu na hospodářské výsledky žalobců nemohou být uplatněny cestou náhrady škody podle zákona o odpovědnosti státu. Obvodní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal i s namítaným porušením zákazu diskriminace. Dne 1. 3. 2016 rozsudkem č. j. 35 Co 469/2015-107 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyň rozsudek obvodního soudu ze dne 22. 9. 2015 č. j. 18 C 77-79/2013-74 potvrdil (výrok I). Odvolací soud konstatoval, že žádná předběžná otázka při rozhodování v této věci před vnitrostátním soudem nevyvstala, ani odvolací soud v projednávané věci žádnou takovou potřebu při své rozhodovací činnosti neshledal. Odvolací soud se vyjádřil k tvrzené diskriminační povaze solárního odvodu a uzavřel, že pochybení obvodního soudu neshledal ani v akcesorickém výroku o nákladech řízení. Dne 27. 6. 2018 usnesením č. j. 30 Cdo 3642/2016-156 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyň proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 3. 2016 č. j. 35 Co 469/2015-107 odmítl (výrok I). Dovolací soud konstatoval, že dovolání směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu potvrzujícím zamítnutí návrhu na přerušení řízení k položení předběžných otázek SDEU výrokem I rozsudku obvodního soudu, neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), neboť v dovolání absentuje jakýkoliv dovolací důvod týkající se uvedeného procesního postupu odvolacího soudu. Podle dovolacího soudu "ani dovolání směřující proti výroku II napadeného rozsudku" (tímto měl dovolací soud zřejmě na mysli tu část výroku I napadeného rozsudku, jíž byly potvrzeny zamítavé výroky II - IV rozsudku obvodního soudu) neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Dovolací soud v odůvodnění dále uvedl, že v situaci, kdy odvolací soud dovodil nemožnost založení odpovědnosti žalované v režimu zákona o odpovědnosti státu, mohla žalovaná odpovídat žalobkyním za tvrzenou škodu jen z titulu porušení práva EU, pro jehož výklad není obsah určitých právních zásad nebo institutů v českém právu určující, nýbrž se uplatní princip autonomního výkladu unijního práva, a právě posledně uvedeného se pak výslovně týkají další dovolací námitky žalobkyň. Odvolacím soudem řešené otázky se neodchylují od relevantní judikatury dovolacího soudu a jsou souladné i s judikaturou Ústavního soudu, na kterou dovolací soud poukázal. Ani dovolací soud nevyhověl návrhům žalobkyň na přerušení řízení k předložení předběžných otázek SDEU, jehož se žalobkyně domáhaly již u soudu prvního stupně, a své rozhodnutí podrobně odůvodnil. III. V ústavní stížnosti stěžovatelky tvrdí, že odvolací soud a dovolací soud nevyhovění jejich návrhu na předložení předběžných otázek SDEU řádně nezdůvodnily, čímž porušily právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelky shrnuly skutkový stav, uvedly svoji argumentaci k návrhům na položení předběžných otázek uplatněnou již v řízení před obecnými civilními soudy všech stupňů, opakovaně tvrdí, že dovolací soud své rozhodnutí předběžné otázky nepředložit SDEU dostatečně neodůvodnil, a polemizují s tvrzeními dovolacího soudu obsaženými v jeho napadeném rozhodnutí a týkajícími se posouzení jednotlivých navržených předběžných otázek č. 1 až 4, zejména z toho pohledu, zda jde o tzv. acte claire resp. acte éclairé. Stěžovatelky se závěry dovolacího soudu v tomto směru nesouhlasí a v ústavní stížnosti s těmito závěry obsáhle polemizují. Stěžovatelky tvrdí, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno dovolacím soudem nedostatečným odůvodněním jeho rozhodnutí. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že společná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastníky v řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpaly zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelek, že odvolací soud a dovolací soud s