IV.ÚS 3055/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3055/21 ze dne 14. 12. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Švihly, sídlem Lannova tř. 16/13, České Budějovice, insolvenčního správce obchodní společnosti Tabák Plus, spol. s r. o., sídlem Nové sady 606/40, Brno, zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. září 2021 č. j. 8 Afs 162/2019-79, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Specializovaného finančního úřadu, sídlem nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro rozpor s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník provedl daňovou kontrolu na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za části let 2012 až 2014 u obchodní společnosti Tabák Plus, spol. s r. o. (dále jen "daňový subjekt"). Ze zprávy o daňové kontrole vedlejšího účastníka ze dne 27. 5. 2016 č. j. 143424/16/4230-22792-710318 se podává, že daňový subjekt obchodoval s dobíjecími kupóny pro volací čísla českých operátorů, které dále předprodával mimo jiné 33 slovenským odběratelům. Vedlejší účastník zjistil, že uvedené obchodní transakce byly součástí podvodného řetězce s chybějící DPH (tzv. karuselového podvodu). Šlo o transakce bez rozumného ekonomického opodstatnění, odběratelé byli tzv. prázdnými schránkami, často personálně propojenými týmiž osobami, v současné době již subjekty zanikly nebo byly v likvidaci se zrušenou registrací k DPH. Daňový subjekt podle vedlejšího účastníka věděl nebo vědět měl a mohl, že transakce, kterých se účastní, jsou z uvedených důvodů rizikové přinejmenším od roku 2010, neboť věděl o dvou trestních řízeních týkajících se celkem 13 uvedených slovenských odběratelů. Přesto daňový subjekt nepřijal žádné opatření k zabránění účasti na daňovém podvodu a v transakcích za nezměněných podmínek pokračoval. Vedlejší účastník proto daňovému subjektu neuznal nadměrný odpočet DPH na vstupu a dvaceti dvěma v napadeném rozsudku blíže určenými daňovými výměry ze dne 30. 5. 2016 mu doměřil DPH v celkové výši 152 823 267 Kč a uložil povinnost zaplatit 30 564 646 jako penále. 2. Stěžovatel podal proti uvedeným platebním výměrům za daňový subjekt jako jeho insolvenční správce žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 4. 2019 č. j. 50 Af 15/2016-157. Krajský soud zdůraznil, že podle judikatury Soudního dvora lze odmítnout nárok na odpočet DPH, prokáže-li správce daně, že osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že uplatňované plnění bylo součástí podvodu. Obdobná východiska převzaly i české správní soudy. 3. Podle krajského soudu vedlejší účastník prokázal, že u všech odběratelů daňového subjektu šlo o podvodný řetězec (někteří účastníci řetězce daň neodvedli, zatímco daňový subjekt uplatnil nadměrný odpočet). Trestní řízení se sice týkalo jen několika odběratelů, avšak policejní vyšetřování není podmínkou pro prokázání účasti na daňovém podvodu. Zapojení daňového subjektu do podvodného jednání bylo vědomé, neboť jeho zaměstnanci opakovaně vypovídali před orgány činnými v trestním řízení v trestních věcech o podezřelém podvodném jednání, a to v době před dotčeným zdaňovacím obdobím. Přesto daňový subjekt s odběrateli dále stejným způsobem obchodoval. Tyto subjekty byly zastupovány stejnými osobami, spolupráce trvala často jen několik měsíců bez rozumného opodstatnění, samotné transakce nebyly hospodářsky výhodné a šlo o produkt určený primárně pro český trh. To svědčí o snaze maximalizovat hodnotu plnění a znesnadnit kontrolu realizovaných dodávek. Nebylo rozhodné, přijal-li daňový subjekt opatření, na která poukazoval (faktury, bankovní výpisy, výpisy z obchodního rejstříku, kontrola identity a podpisů, čestné prohlášení odběratelů o vývozu do jiného členského státu, ověření, zda je odběratel plátcem DPH), neboť nesměřovala k zabránění účasti v daňovém podvodu. Výjimkou bylo prohlášení odběratele o vývozu dobíjecích kupónů do jiného členského státu, avšak ani takové opatření dostatečné nebylo, neboť uvedené prohlášení není jediným a absolutním důkazem o vývozu daného produktu. Pro realizaci podvodu v dané věci nadto nebylo nutné dobíjecí kupóny na Slovensko skutečně vyvézt. 4. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že vedlejší účastník založil úvahu o existenci podvodného jednání na řetězci nepřímých důkazů o podvodném jednání 20 odběratelů (odběratelé buď pořízení dobíjecích kupónů z jiného členského státu od daňového subjektu nepřiznali, nebo nebylo možné určit, zda přiznané plnění z jiného členského státu pochází od daňového subjektu). Šlo-li o 5 odběratelů, existenci podvodu u nich stěžovatel nepopíral, neboť osoba s nimi spojená byla pravomocně odsouzena v trestním řízení. Tvrzení stěžovatele o nedostatečném prokázání podvodu u zbylých 8 odběratelů, jejichž transakce byly předmětem trestního řízení, Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustné podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, neboť stěžovatel v řízení před krajským soudem namítal nedostatečné posouzení podvodu pouze u 20 konkrétně uvedených odběratelů. Pro Nejvyšší správní soud bylo dále rozhodné, že zaměstnanci daňového subjektu vypovídali v uvedených trestních řízeních týkajících se 13 odběratelů. Nemohli sice mít detailní informace o možném daňovém podvodu, avšak vzhledem k tomu, že poskytovali orgánům činným v trestním řízení informace o obchodech s dobíjecími kupóny, měli vědět, že z hlediska možného daňového podvodu totožné transakce mohou být součástí protiprávního jednání. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že v dotčených zdaňovacích obdobích představoval objem dodávek 33 slovenským odběratelům 87 % celkového objemu dodávek dobíjecích kupónů daňovým subjektem. Neboť také šlo o dobíjecí kupóny českých operátorů, a kupóny šlo využít toliko s číslem českého mobilního operátora, jejich využití na území Slovenské republiky bylo omezené, prodávaný objem cca 170 000 kusů měsíčně nebyl hospodářsky racionální. Daňový subjekt proto měl být obzvláště ostražitý, bylo-li mu známo, jaký možný skutečný důvod mohou odběratelé k nákupu dobíjecích kupónů mít. 5. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že uvedené transakce působily nestandardně, a proto měly vést daňový subjekt k adekvátní reakci (podrobnější kontrola činnosti obchodního partnera či odmítnutí konkrétní transakce), aby prokázal svou dobrou víru a mohl úspěšně žádat o odpočet DPH. Opatření přijatá daňovým subjektem však byla toliko formální, neboť nesměřovala ke zjištění skutečné ekonomické aktivity (odběratelé přitom často byli tzv. prázdnými schránkami) a možnosti odběratelů produkt dále zobchodovat, a tím skutečně zjistit, zda může jít o podvodné transakce či nikoli. Možné bylo, mimo jiného, vyžádat si údaje o subjektech navazujícího odběratelského řetězce, vysvětlení, jak s kupóny odběratelé zachází, a z jakého důvodu jich jsou schopni na slovenském trhu tolik prodat, provést osobní kontrolu míst, kde mělo docházet k prodeji kupónů koncovým zákazníkům, nebo podmínit množství odebraných kupónů délkou spolupráce. Přestože daňový subjekt mohl a měl vědět, že transakce jsou podezřelé již z uvedených trestních řízení, nevyvodil pro svoji obchodní činnost žádné závěry a nadále pokračoval v uplatňování téhož obchodního modelu. Neprokázal, že opatření v požadované kvalitě přijal. II. Argumentace stěžovatele 1. Stěžovatel tvrdí, že a) vedlejší účastník nedostatečně prokázal existenci daňového podvodu. Stěžovatel zdůrazňuje, že je třeba identifikovat chybějící daň v řetězci. Stěžovatel b) tvrdí, že jeho kasační námitka o nedostatečném dokazování u 5 odběratelů (sub 5) není nepřípustná, neboť stěžovatel již v žalobě zpochybňoval existenci daňového podvodu u všech odběratelů. Odkazuje přitom na body 11 a 12 své žaloby. Stěžovatel dále zpochybňuje provedení tzv. vědomostního testu. Dále tvrdí c), že trestní řízení se týkalo pouze několika odběratelů. Správní soudy jeho význam nepřípustně generalizují a nesprávně z nich dovozují závěr o rizikovosti komodity. Stěžovateli není jasné, jaký vliv má na hodnocení rizikovosti komodity objem dodaných kupónů a skutečnost, že byly dodávány právě na území Slovenské repu