IV.ÚS 3058/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3058/16 ze dne 2. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Mižigara, zastoupeného JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016 čj. 20 Cdo 5653/2015-515, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2015 čj. 14 Co 140/2015-473 a proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. 1. 2015 čj. 27 EXE 89/2010-413, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni, a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2016 Josef Mižigar (dále jen "oprávněný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu na zastavení exekuce, pro jejich zásah do základních práv garantovaných čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 27 EXE 89/2010 vyplývají následující skutečnosti. Dne 5. 1. 2015 usnesením č. j. 27 EXE 89/2010-413 Okresní soud v Klatovech (dále jen "exekuční soud") na návrh Josefa Touška (dále jen "povinný") exekuci nařízenou usnesením exekučního soudu ze dne 22. 2. 2010 č. j. 27 EXE 89/2010-14 dle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. částečně zastavil co do částky 4 000 000 Kč (výrok I), návrh povinného na úplné zastavení exekuce z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zamítl (výrok II) a oprávněného zavázal zaplatit povinnému náklady řízení v částce 228 869 Kč (výrok III). Exekučním titulem byl exekutorský zápis ze dne 11. 11. 2008 se svolením k vykonatelnosti, sepsaný kandidátem exekutora. Exekuční soud dospěl k závěru, že povinný prokázal, že po zahájení exekuce zaplatil oprávněnému částku 4 000 000 Kč, a je zde tedy důvod pro částečné zastavení exekuce v rozsahu této částky ve smyslu § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. K otázce, zda byly dány důvody pro zastavení exekuce uvedené v § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v situaci, kdy povinný tvrdil, že oprávněný mu částku 4 000 000 Kč ve skutečnosti nikdy nepůjčil, exekuční soud uvedl, že se povinnému nepodařilo prokázat, že by dluh 4 000 000 Kč, který co do důvodu a výše písemně uznal a zavázal se jej oprávněnému zaplatit, nevznikl. Dne 2. 7. 2015 usnesením č. j. 14 Co 140/2015-473 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání oprávněného i povinného usnesení exekučního soudu změnil tak, že se exekuce nařízená usnesením exekučního soudu ze dne 22. 2. 2010 č. j. 27 EXE 89/2010-14 pro částku 4 000 000 Kč zastavuje dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (výrok I), oprávněného zavázal nahradit povinnému náklady řízení v částce 228 869 Kč (výrok II), zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce (výrok III) a nahradit povinnému náklady odvolacího řízení (výrok IV). Na rozdíl od exekučního soudu odvolací soud - po zopakování důkazu exekutorským zápisem se souhlasem k vykonatelnosti závazku a v něm obsažené dohody o uznání dluhu - dospěl k závěru, že byly naplněny předpoklady pro úplné zastavení exekuce dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť exekuce nařízená usnesením exekučního soudu je nepřípustná, protože se vykonává závazek, který mezi účastníky nikdy platně nevznikl. Dne 8. 6. 2016 usnesením č. j. 20 Cdo 5653/2015-515 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání oprávněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 7. 2015 čj. 14 Co 140/2015-473 odmítl (výrok I). Dovolací soud konstatoval, že ačkoliv oprávněný jako dovolací důvod ohlašoval nesprávné právní posouzení věci, z celého obsahu dovolání vyplývá, že brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce (nebylo prokázáno naplnění její reálné povahy), přičemž předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, však není uplatněním (jediného) způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají; poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a sp. zn. I. ÚS 549/2000. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že nevycházel ze skutkových zjištění provedených nalézacím soudem, nedodržel zásadu dvojinstančního přezkumu a při interpretaci exekutorského zápisu nerespektoval výkladová pravidla a neoznačil důkazy, z nichž dovodil nové právní posouzení, v důsledku čehož byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. Jeho rozhodnutí označil za překvapivé, k němuž se nemohl vyjádřit. Stěžovatel byl toho názoru, že obecné soudy svým postupem v odvolacím a dovolacím řízení a svévolnou aplikací norem obecného práva porušily rovnost stran a protiprávně zasáhly do jeho majetkové sféry tím, že mu znemožnily vymožení dluhu a neposkytly ochranu jeho právu na zpětné získání půjčených peněžních prostředků; poukázal na čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Dle přesvědčení stěžovatele výklad exekutorského zápisu učiněný odvolacím soudem, resp. dovolacím soudem, jehož důsledkem bylo způsobení ztráty ve výši 4 mil. Kč, představuje svévolný přístup vybočující z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a zásah do ochrany majetku. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel tvrdil porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, jemuž koresponduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, a na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a to nesprávným posouzením zjištěných skutečností obecnými soudy, zejména tím, že jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají. Exekuční soud provedl mnoho důkazů navržených účastníky řízení, po jejichž zhodnocení dospěl k závěru, že je na místě nařízenou exekuci částečně zastavit co do částky 4 000 000 Kč podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť povinný oprávněnému tuto částku již uhradil. Odvolací soud, na rozdíl od exekučního soudu, dospěl k závěru, že byly naplněny předpoklady pro úplné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť exekuce nařízená usnesením exekučního soudu byla nepřípustná, protože se vykonával závazek, který mezi účastníky nikdy platně nevznikl. Mezi účastníky řízení nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o půjčce s ohledem na její reálnou (nikoliv jen konsenzuální) povahu, která pro vznik právního vztahu z půjčky předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, přičemž naplnění její reálné povahy nebylo v řízení prokázáno. Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, přičemž se vyjádřil i k právní stránce věci. Ústavní soud podstatu ústavní stížnosti shledal v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, k němuž mělo dojít nesprávným právním posouzením jeho věci nalézacím soudem a zejména odvolacím soudem, především v otázce vzniku smlouvy o půjčce. K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat