IV.ÚS 3058/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3058/24 ze dne 12. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HUK instalace, s. r. o., sídlem Popelákova 2560/25, Brno, zastoupené JUDr. Karlem Maláskou, LL.M., advokátem, sídlem nám. Komenského 124, Tišnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2024 č. j. 21 Cdo 1780/2024-214 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2023 č. j. 44 Co 233/2022-195, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9 - Libeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na titulní straně ústavní stížnosti současně uvádí, že žádá o (blíže neupřesněný a neodůvodněný) odklad vykonatelnosti rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 579 212 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady nákladů na hrazené služby vynaložené v důsledku protiprávního jednání vůči jejímu pojištěnci podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"). Vedlejší účastnice v žalobě především uvedla, že rozsudkem městského soudu ze dne 17. 4. 2018 č. j. 2 T 148/2017-312, byl zaměstnanec stěžovatelky pravomocně uznán vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustil tím, že ačkoliv jako zástupce zhotovitele stavby (stěžovatelky) převzal dne 29. 3. 2016 od objednatele, obchodní společnosti KOMFORT, a. s., stavbu - pracoviště "Bytový dům pod Petrovem" v Brně (dále jen "pracoviště") a současně odpovědnost za komplexní zajištění bezpečnosti v předaných prostorách, neorganizoval práce a nestanovil pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti, neboť nezajistil vybavení pracoviště technickou konstrukcí proti pádu osob z výšky. V důsledku toho pojištěnec vedlejší účastnice spadl dne 18. 8. 2016 z balkonu umístěného ve třetím patře pracoviště a utrpěl vážná zranění, která si vyžádala lékařské ošetření a hospitalizaci ve Fakultní nemocnici Brno. Vedlejší účastnice v souvislosti s léčením zaplatila poskytovatelům zdravotních služeb žalovanou částku. Stěžovatelka nejenže odpovídá za svého zaměstnance, ale nadto podle zprávy Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen "inspektorát práce") ze dne 25. 2. 2020 č. j. 6115/9.41/20/18.4, sama porušila právní předpisy, protože v postavení zaměstnavatele nevytvořila bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky, resp. vhodnou organizaci bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a výkonu montážních prací na pracovišti. Městský soud rozsudkem ze dne 8. 4. 2022 č. j. 261 C 34/2019-166 žalobu vedlejší účastnice zamítl (I. výrok) a uložil jí povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení (II. výrok). Zamítavý rozsudek odůvodnil konstatováním, že ke vzniku škody, jejíž náhrady se vedlejší účastnice domáhá, nedošlo pouze (a dokonce ani převážně) v důsledku zavinění stěžovatelky. Zavinění shledal především u samotného pojištěnce, který "prováděl práce na pracovišti, kde pracovní prostředí ohrožovalo jeho život a zdraví a měl tedy možnost provádění prací odmítnout" (bod 31. odůvodnění), jakož i u generálního zhotovitele stavby, obchodní společnosti KOMFORT, a. s. 3. Proti rozsudku městského soudu podala vedlejší účastnice odvolání, jemuž Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") vyhověl a napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku městského soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 579 212 Kč se zákonným úrokem z prodlení (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Nárok stěžovatelky posoudil podle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, podle něhož má příslušná zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této osoby vůči pojištěnci. Ke zranění pojištěnce vedlejší účastnice došlo především v důsledku nezajištění otvoru z bytu na balkon zábranou proti pádu z výšky, přičemž stěžovatelka pochybila, že neorganizovala práci a nestanovila pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti. Závěry uvedené ve zprávě inspektorátu práce plně odpovídají skutkovému stavu zjištěnému v trestním řízení, na jehož základě byl zaměstnanec stěžovatelky uznán vinným z výše uvedeného přečinu. Tvrzení, že pojištěnec vedlejší účastnice si k pádu přispěl sám, když si zkracoval cestu do sousedící bytové jednotky přes balkon, stěžovatelka ani na výzvu soudu učiněnou při jednání, nedoložila. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu. Uvedl, že krajský soud se při výkladu a použití § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že v posuzované věci nedošlo ani k žádné z okolností vylučující nárok vedlejší účastnice podle uvedeného ustanovení. Rozsah odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem nemá žádný vliv na rozsah jeho povinnosti jako třetí osoby k náhradě vůči zdravotní pojišťovně. Za jednání pojištěnce vedlejší účastnice, které by se podílelo na vzniku nákladů na hrazené služby, nelze považovat stěžovatelkou namítanou nedostatečnou obezřetnost pojištěnce, který rizikovou práci podle § 106 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, neodmítl. Stěžovatelka přehlíží, že odmítnutí práce, o níž má zaměstnanec důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných osob, je právem zaměstnance, nikoliv jeho povinností. Opačný výklad by znamenal nepřípustné přenášení odpovědnosti zaměstnavatele za zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na zaměstnance. Za jiné okolnosti, které by se podílely na vzniku nákladů vynaložených vedlejší účastnicí na léčení následků pracovního úrazu pojištěnce, nelze podle Nejvyššího soudu považovat ani to, že na staveništi působilo několik různých zaměstnavatelů. Současné působení více zaměstnavatelů na jednom pracovišti a z toho vyplývající povinnost koordinovat postup při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nic nemění na povinnosti každého z těchto zaměstnavatelů vyplývající z § 101 odst. 1 zákoníku práce zajistit bezpečnost a ochranu zdraví svých zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví. Ustanovení § 101 odst. 3 a 4 zákoníku práce tuto povinnost ani zčásti nepřenáší na další zaměstnavatele, jejichž zaměstnanci pracují na témže pracovišti. Předkládá-li stěžovatelka v dovolání vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, nejde o zpochybnění právního posouzení věci krajským soudem. Přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nezakládají ani námitky, podle nichž krajský soud zasáhl do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, přestože hodnocení důkazů městským soudem odpovídalo postupu podle § 132 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu však krajský soud věc pouze jinak právně posoudil, dospěl-li k jinému závěru o naplnění podmínek pro přiznání nároku podle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. II. Argumentace stěžovatelky 5. Těžištěm ústavní stížnosti je argumentace, že odpovědnost za bezpečnost na pracovišti nesly převážně subjekty odlišné od stěžovatelky, zejména pak generální zhotovitel. Konkrétní pracoviště nebylo stěžovatelce generální zhotovitelem řádně předáno, přičemž rozhodnutí krajského soudu představuje nezákonné přenášení odpovědnosti generálního zhotovitele na ni. Příčinou škodní události byla podle stěžovatelky s největší pravděpodobností stavební suť, o kterou pojištěnec vedlejší účastnice zakopl. Stavební suť byla p