IV.ÚS 3059/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3059/17 ze dne 26. 2. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. René Gemmela, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2014, č.j. 27 C 146/2013-27, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2015, č.j. 15 Co 485/2014-45, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, č.j. 30 Cdo 2116/2015-64, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2014, č.j. 27 C 146/2013-27, vyplývá, že stěžovatel podal dne 19. 6. 2012 proti původní žalované (nyní již bývalé manželce) žalobu na uložení povinnosti vydat klíč od vstupních dveří jejich bytu a povinnosti zdržet se jednání, kterým by mu bránila v přístupu do bytu a v nerušeném bydlení v tomto bytě. Současně podal i návrh na vydání předběžného opatření, kterým by soud uložil žalované povinnost vydat klíč od družstevního bytu, k němuž jí společně se stěžovatelem svědčil společný nájem bytu a společné členství v družstvu, neboť bez jeho vědomí a souhlasu vyměnila zámek vstupních bezpečnostních dveří do bytu, odmítala mu vydat klíče a znemožňovala mu užívání bytu. Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově (dále také jen "okresní soud"), usnesením ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 107 C 103/2012, návrh na vydání předběžného opatření zamítl se zdůvodněním, že stěžovatel netvrdil a ani neprokázal potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy. Poukázala na to, že stěžovatel před rokem sám předmětný byt opustil, do společného bytu se vrátit nechce (což měl uvést i před soudem s tím, že od dubna 2012 nehradí žádné platby spojené s užíváním předmětného bytu) a nyní žije v domě, který účastníci nabyli za trvání manželství a náleží do jejich společného jmění manželů, avšak stěžovatel žalované od tohoto domu rovněž nikdy nepředal klíče a tato do něj nemá přístup. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 71 Co 379/2012, následně napadené usnesení okresního soudu změnil tak, že vydal předběžné opatření, kterým žalované uložil povinnost stěžovateli klíč od vstupních dveří vydat, když nesouhlasil s názorem, že není dána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků. Dne 22. 1. 2013 žalovaná stěžovateli vydala klíč od bytu, i s dcerou se z tohoto bytu vystěhovala a v užívání bytu stěžovateli nebrání. Poté vzal stěžovatel žalobu v plném rozsahu zpět a soud řízení zastavil. 2. Žalobou proti žalované, České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se stěžovatel následně domáhal zaplacení částky 350.000 Kč coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 107 C 103/2012. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále také jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č.j. 27 C 146/2013-27, žalobu stěžovatele o zaplacení částky 350.000 Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud věc posoudil tak, že žalobou uplatňovaný nárok není důvodný. Poukázal na to, že obecným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu), existence újmy (škody či nemajetkové újmy) a existence příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a újmou. Odpovědnostním titulem má být dle stěžovatele rozhodnutí Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 107 C 103/2012, kterým byl zamítnut jeho návrh na vydání předběžného opatření, přičemž nezákonnost tohoto rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že rozhodnutí bylo k jeho odvolání změněno tak, že návrhu na vydání předběžného opatření bylo vyhověno. Obvodní soud zdůraznil, že stát ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), neodpovídá za každé rozhodnutí, které je následně shledáno nesprávným. Dle § 8 odst. 1 tohoto zákona odpovídá pouze za pravomocné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno příslušným orgánem, což není tento případ, neboť rozhodnutí nikdy právní moci nenabylo. Za nepravomocné rozhodnutí pak stát odpovídá dle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. tehdy, pokud rozhodnutí bylo vykonatelným bez ohledu na právní moc, přičemž z logiky věci vyplývá, že rozhodnutí musí být i fakticky vykonáno a poškozenému jeho výkonem musí vzniknout újma, jejíž náhrady se domáhá. To však dle obvodního soudu není případ stěžovatele, neboť pokud byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut, nebylo co vykonat, výkonem rozhodnutí nemohla nikomu vzniknout újma a oproti stavu před vydáním rozhodnutí se právní ani faktické postavení stěžovatele nijak nezměnilo. Nadto nelze dle obvodního soudu pominout i to, že v případě odpovědnosti státu za rozhodnutí vykonatelná bez ohledu na právní moc ve vztahu k předběžným opatřením zvláštní předpis stanoví odpovědnost navrhovatele předběžného opatření (§ 77a o.s.ř.). Rozhodnutí o předběžném opatření totiž není rozhodnutím ve věci samé, soud před jeho vydáním neprovádí dokazování, ale v zásadě vychází z tvrzení navrhovatele a pouze posuzuje, zda jsou tyto skutečnosti osvědčeny. Z právě uvedeného pak obvodní soud dovodil, že by zde byla dána zřejmá nerovnost v právech účastníků řízení, pokud by žalovaný, kterému vydáním předběžného opatření vznikne újma, tuto musel uplatňovat toliko vůči navrhovateli předběžného opatření, zatímco navrhovatel, kterému primárně způsobuje újmu v právech žalovaný, by tuto újmu mohl požadovat vůči objektivně odpovídajícímu státu, a nikoliv vůči žalovanému. V této souvislosti obvodní soud dále uvedl, že není splněna ani podmínka existence příčinné souvislosti mezi posuzovaným rozhodnutím a tvrzenou újmou, neboť je zřejmé, že stěžovateli mohla vzniknout tvrzená újma na jeho právech pouze v důsledku protiprávního jednání žalované (posouzeného jako přestupek) tím, že mu bránila v užívání bytu. Zamítnutí návrhu stěžovatele tak nemohlo být důvodem jím tvrzené nemajetkové újmy, kterou sám spatřuje v tom, že byl zbaven možnosti užívat byt, k čemuž však došlo v důsledku jednání žalované, které předcházelo podání návrhu na vydání předběžného opatření. Vzhledem k tomu, že obvodní soud neshledal naplnění již těchto dvou nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, považoval za nadbytečné zabývat se otázkou, zda stěžovateli skutečně vznikla i jím tvrzená nemajetková újma, byť skutečnosti, které vyšly z předmětného spisu najevo, o tom dle obvodního soudu minimálně vyvolávaly důvodné pochybnosti. 4. Městský soud v Praze (dále také jen "městský soud") jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu a pro stručnost svého odůvodnění na rozsudek obvodního soudu odkázal. 5. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, č.j. 30 Cdo 2116/2015-64, bylo dovolání stěžovatele zamítnuto (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Také Nejvyšší soud dovodil, že usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, nelze považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť usnesení nenabylo právní moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Dále vyložil, že smyslem § 8 odst. 2 tohoto zákona je založení odpovědnosti státu i v případech rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc, tedy takových, jejichž výkon je způsobilý přivodit vznik škody ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci. Podstatné ovšem je, že i taková rozhodnutí sama o sobě nebo na základě zákona vyvolávají právní následky, jež jsou způsobilé přivodit poškozenému újmu. Není proto vyloučeno, aby v případě, že budou v řízení o řádném opravném prostředku pro nezákonnost změněna nebo zrušena, zakládala titul pro odpovědnost státu za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1635/2015). Nejvyšší soud však současně dospěl k závěru, že to není případ stěžovatele, kterému zamítnutím návrhu na nařízení předběžného opatření tvrzená nemajetková újma vzniknout nemohla, když jeho poměry po vydání zamítavého usnesení se oproti jeho poměrům před podáním návrhu na vydání předběžného opatření nezměnily. Nejvyšší soud proto uzavřel, že zde chybí jeden z esenciálních předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a ostatní podmínky odpovědn