IV.ÚS 3062/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3062/14 ze dne 27. 5. 2015 N 102/77 SbNU 513 Přiměřenost uložené pokuty za správní delikt   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 27. května 2015 sp. zn. IV. ÚS 3062/14 ve věci ústavní stížnosti Karla Rosmarina, zastoupeného JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Sadová 553/8, proti rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský a Olomoucký kraj ze dne 28. června 2012 sp. zn. 10-2012-5154 č. j. 5154/10.72/12/14.3 a Státního úřadu inspekce práce ze dne 19. října 2012 č. j. 3107/1.30/12/14.3 a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2013 č. j. 78 Ad 71/2012-41 a Nejvyššího správního soudu ze dne 10. července 2014 č. j. 3 Ads 101/2013-28 týkajícím se uložení pokuty stěžovateli za správní delikt podle zákona o zaměstnanosti, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu. I. Rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2013 č. j. 78 Ad 71/2012-41 a Nejvyššího správního soudu ze dne 10. července 2014 č. j. 3 Ads 101/2013-28 došlo k porušení práv stěžovatele na rovnost dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na ochranu majetku dle čl. 11 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. II. Uvedená rozhodnutí se proto ruší. III. V ostatním se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho práva. V ústavní stížnosti přitom zopakoval své námitky, užité již v předchozích řízeních, přičemž v postupu orgánů veřejné moci tvrdil zásah do svých zaručených práv zakotvených v zásadě in dubio pro reo a dále v čl. 1 Ústavy České republiky, v čl. 1, v čl. 2 odstavcích 2 a 3, v čl. 11 odstavci 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výše uvedeným rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský a Olomoucký kraj byla stěžovateli pro správní delikt dle ustanovení § 140 odstavce 1 písmene c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v tehdy platném znění, uložena pokuta ve výši 250 000 Kč. Odvolání stěžovatele Státní úřad inspekce práce zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Následnou správní žalobu zamítl Krajský soud v Ostravě shora citovaným rozsudkem, napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta následná kasační stížnost stěžovatele. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že prvostupňový orgán nepostupoval podle právního řádu a spáchání správního deliktu neprokázal dostatečně. Nebyly vyslechnuty dotčené osoby a nebylo přihlédnuto k faktu, že uložená pokuta má pro něj likvidační povahu. Správní orgány vycházely pouze z tvrzení nedůvěryhodného zaměstnance, který úmyslně kryl sám sebe, a nepřihlédly ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popsal likvidační dopad uložené pokuty, která je podle něj stanovena zcela nepřiměřeně. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení, Krajského soudu v Ostravě. Za účastníka se vyjádřil předseda senátu 78 Ad, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Ústavní soud se se žádostí o vyjádření obrátil rovněž na Nejvyšší správní soud, za nějž se vyjádřil předseda senátu 3 Ads. Ten uvedl, že po prostudování ústavní stížnosti má nadále za to, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, přičemž důvody jsou důkladně uvedeny v napadeném rozhodnutí, v němž se vyrovnali s týmiž námitkami, neboť stěžovatel je uvedl již v kasační stížnosti. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. S ohledem na stručnost vyjádření tato Ústavní soud stěžovateli k případné replice nepředkládal. II. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srovnej usnesení sp. zn. II ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Jakkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat tvrzení účastníků řízení a postup soudu, zastává názor, že soud v daném případě nerespektoval práva stěžovatele v soudním řízení, a proto Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny shledal. III. Ústavní soud z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě zjistil, že stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 140 odstavce 1 písmeno c) zákona o zaměstnanosti, za což mu bylo možno, dle tehdy platného znění zákona, uložit pokutu až do výše 10 000 000 Kč, nejméně však 250 000 Kč. Pokuta tedy byla stěžovateli uložena na samé spodní hranici zákonného rozmezí. K závěru o uložení pokuty dospěl správní orgán na základě kontroly provedené dne 22. února 2012, kdy byla místním šetřením zjištěna fyzická osoba pracující "na zkoušku", aniž by mezi ní a stěžovatelem byla uzavřena jakákoliv smlouva. Z předložených podkladů se pak podává, že stěžovatel nezpochybnil, ač poučen, protokol o kontrole. Tyto okolnosti zhodnotily jak samy správní orgány, tak i správní soudy. Krajský soud v Ostravě se přitom velice podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele i s ostatními okolnostmi případu. Hodnotil přitom i odkaz stěžovatele na judikát Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.) vztahující se k minimální výši pokuty, kterou lze za zákonem stanovený správní delikt uložit. Krajský soud přitom konstatoval, že stěžovatel likvidační charakter uložené pokuty nijak nedoložil, nepředložil proto věc k posouzení Ústavnímu soudu. Nejvyšší správní soud pak ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovateli byla uložena pokuta na spodní hranici zákonné sazby, která vyjadřuje obecnou závažnost předmětného deliktu. Rozhodnutím správního orgánu tak bylo ve prospěch stěžovatele zohledněno vše, co zohledněno býti mohlo, a uložení nižší pokuty, než jaká je za daný přestupek stanovena, by bylo v rozporu se zákonem. Pokutu není možno považovat za nepřiměřenou. V projednávané věci jsou Ústavnímu soudu předloženy dva základní okruhy námitek. Jednak je to otázka správního deliktu, s nímž stěžovatel nesouhlasí, a dále v důsledku toho výše uložené pokuty. Pokud se týká první skupiny námitek, neshledal Ústavní soud v postupu správních orgánů ani v přezkumné činnosti správních soudů namítané zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech. Na základě podkladů, které stěžovatel nezpochybnil, správní orgán dospěl k jednoznačnému závěru o spáchání správního deliktu stěžovatelem a správnost těchto závěrů potvrdily i odvolací správní orgán a správní soudy. V tomto směru je tedy ústavní stížnost nedůvodná. Pokud se týká druhé námitky týkající se výše uložené pokuty, zde správní orgány vycházely ze zákonného limitu a nemohly od něj vykročit k rozhodnutí o uložení nižší než zákonem stanovené minimální hranice pokuty za příslušný správní delikt. Naopak správní soud při svém rozhodování měl k dispozici procesní nástroj, který mu, na základě existujících a jemu známých tendencí Ústavního soudu umožňoval nechat ústavnost posoudit, jak stěžovatel ve správní žalobě navrhoval. Ještě před podáním kasační stížnosti (5. prosince 2013) bylo u Ústavního soudu zahájeno řízení vedené pod sp. zn. Pl. ÚS. 52/13, a to k návrhu jiného správního soudu - Městského soudu v Praze. V tomto řízení byla předložena k posouzení minimální hranice pokuty v ustanovení § 140 odstavci 4 písmeno f) zákona o zaměstnanosti, tedy v ustanovení týkajícím se i stěžovatele. K věci byl připojen, v souladu s ustanovením § 35 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu, i následný návrh Krajského soudu v Hradci Králové