IV.ÚS 3062/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3062/21 ze dne 26. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Radmily Malé, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2021 č. j. 16 Co 183/2020-240, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá jednak vyslovení, že v záhlaví označeným rozsudkem byla porušena její základní práva a svobody zaručená čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jednak jeho zrušení s tím, "že z dalšího rozhodování jsou vyloučeni soudci JUDr. Milan Chmelíček a soudkyně JUDr. Iva Březinová a Mgr. Jitka Stibralová". 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") byla uložena povinnost zaplatit jí částku 200 000 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o určení vlastnictví k blíže konkretizovaným pozemkům vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014 (původně sp. zn. 15 C 354/2009). V průběhu řízení ministerstvo uhradilo stěžovatelce částku 30 000 Kč, stěžovatelka vzala částečně žalobu zpět a obvodní soud řízení v této části zastavil. Poté obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2020 č. j. 26 C 93/2019-63 uložil ministerstvu povinnost zaplatit stěžovatelce částku 66 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok, doplněný usnesením ze dne 27. 4. 2020 č. j. 26 C 93/2019-89), žalobu o zaplacení částky 104 000 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že posuzované řízení trvalo devět let, že délka řízení neodpovídala jeho složitosti a přiměřené zadostiučinění vyčíslil na 96 000 Kč. 3. Stěžovatelka napadla odvoláním III. výrok rozsudku obvodního soudu a ministerstvo podalo odvolání proti I. a III. výroku tohoto rozsudku. Na jejich základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 16 Co 183/2020-130 (ve znění usnesení ze dne 4. 1. 2021 č. j. 16 Co 182/2020-197) potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu ohledně částky 6 000 Kč a části příslušenství (I. výrok), ohledně částky 60 000 Kč s příslušenstvím ho změnil tak, že se žaloba zamítá (II. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok). Za přiměřenou okolnostem případu považoval částku 36 000 Kč. 4. Ke stěžovatelčinu dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 5. 2021 č. j. 30 Cdo 482/2021-226 zrušil rozsudek městského soudu ve II. výroku a navazujícím III. výroku. V odůvodnění uvedl, že ke kasaci přistoupil zejména z důvodu specifičnosti situace, kdy stěžovatelka je jednou z mnoha účastníků posuzovaného řízení, kteří se následně domáhali (domáhají) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jeho nepřiměřenou délkou. Za takového stavu je nutno důsledně dbát, aby se účastníkům dostalo přesvědčivého vysvětlení o jim přiznané částce zadostiučinění (na rozdíl od částek přiznaných jiným účastníkům téhož řízení). 5. Poté městský soud napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu v částce 12 000 Kč a části příslušenství (I. výrok), ohledně částky 48 000 Kč s příslušenstvím ho změnil tak, že se žaloba zamítá (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok). V průběhu odvolacího řízení účastníkům předestřel rozsudky městského soudu, na něž stěžovatelka poukázala jako na srovnatelné, a jejichž předmětem byl požadavek na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky téhož posuzovaného řízení. Připustil, že městský soud rozhodoval ve věcech různých žalobců různě, když každý ze senátů aplikoval jiná kritéria stanovená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), což bylo způsobeno jednak tím, že při posouzení imateriální újmy jde o kategorii objektivně jen "obtížně zjistitelnou a zcela jistě nespočítatelnou, jednak tím, že týž právní zástupce žalobců podal za každého poškozeného samostatnou žalobu a o odvolání rozhodovaly odlišné senáty (odlišný postup mohl být vyloučen podáním společné žaloby). Po provedené korekci podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (pozn. nesprávně uvedeno "o. s. ř.", totéž v předchozím rozsudku) dospěl k částce 48 000 Kč, kterou považoval za přiměřenou všem individuálním okolnostem daného případu, a zohlednil, že ministerstvo stěžovatelce v průběhu řízení mimosoudně zaplatilo 30 000 Kč a pravomocně bylo stěžovatelce přiznáno 6 000 Kč. Městský soud vyjádřil názor, že se nijak zásadně neodchýlil od stěžovatelkou předkládaných rozsudků a nepovažuje tento rozsudek za jsoucí v rozporu s § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dodal, že rozdílná výše odškodnění je dána tím, že soud přihlédl v této věci i k dalším okolnostem průtažného řízení, ke kterým ostatní odvolací senáty nepřihlížely a které považoval pro posouzení věci za rozhodné, a nijak zásadně se neodchýlil ani od procesní úpravy základní částky z hlediska jednotlivých kritérií zákona. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka uvádí, že "její kauza je o flagrantním porušování principu předvídatelnosti rozhodnutí/právní jistoty, kdy o zcela totožných kauzách různých účastníků řízení je rozhodováno zcela opačným způsobem". 7. Poté stěžovatelka, s odvoláním na údajný nejednotný výklad § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), do něhož vznáší zmatek svým rozhodováním i Ústavní soud (s odkazem na tři konkrétní usnesení III. senátu, vždy se soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem), konstatuje, že za tohoto "právního zmatku" jí nezbývá, než se obrátit na Ústavní soud. 8. Po krátké rekapitulaci průběhu řízení stěžovatelka informuje, že totožný nárok uplatňuje cca 20 účastníků původního řízení, kteří jsou zastoupeni stejným právním zástupcem. Těmto účastníkům "začaly být v rámci domluvy soudců" obvodního soudu s ohledem na již některá pravomocná rozhodnutí městského soudu přiznávány částky odškodnění cca 75 000 Kč, stejně staré jiné poškozené byl přiznán nárok na úrovni 90 000 Kč. Namítá, že městský soud nebyl schopen sjednotit svůj náhled na věc a začal rozhodovat o totožných nárocích rozdílně, přičemž největším prozatímním extrémem je rozhodnutí v její věci. Posléze stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že jiná stěžovatelka (Marcela Dostálová), jejíž nárok je totožný s jejím nárokem, pokračuje v uplatňování svého nároku u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), přičemž ESLP navrhuje "v rámci smíru poskytnout poškozené ... celkovou kompenzaci ve výši cca. Kč 106 tis. na jistině". Poté upozorňuje na rozhodnutí o nároku další poškozené, které byla přiznána na jistině částka 89 600 Kč. Porušení právní jistoty považuje za patrné i z rozhodování o jiných poškozených, u nichž není presumován zvýšený význam pro účastníka, neboť jde o osoby ve věku pod 75 let. 9. Také rozhodnutí o nákladovém výroku městským soudem je podle stěžovatelky rozhodnutím, které porušuje její základní práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), jde o rozhodnutí naprosto překvapivé a v rozporu s právní jistotou. Považuje za vhodnou analogickou aplikaci judikatury týkající se použití § 150 o. s. ř. a vytvořit tak postiženému účastníkovi řízení právo na vyjádření k postupu soudu. 10. V závěru stěžovatelka uvádí, že masivní a opakované porušení jejích základních práv je důvodem pro vyloučení soudců, kteří se na rozhodování podíleli. V současném obsazení senátu 16 Co není, podle jejího názoru, naprosto žádná záruka spravedlivého procesu, naopak z postupu soudců vyplývá, že tito se "přímo vyžívají" v porušování jejích základních práv. 11. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113, SbNU 771), v němž Ústavní soud řešil totožnou situaci, kdy u Krajského soudu v Praze došlo k excesivnímu rozhodování jediného odvolacího senátu. 12. Posléze stěžovatelka doložila korespondenci Marcely Dostálové (viz bod 8.) dokládající dosažení dohody s ministerstvem, podle níž jí bude poskytnuta k přiznanému a vyplacenému odškodnění ve výši 45 500 Kč ještě částka 3 00